Makedonské dobrodružství

Jak už jsem psal v článku Naši exotičtí bratranci, vydali jsme se s přítelkyní na dovolenou do Makedonie. Byla to až na návrat domů dokonalá dovolená. Nabídla nám skvělý poměr mezi dobrodružstvím, bezpečností a pohodlím.

Pro dobrodruhy bude dnešní článek nudný, pro mořespavce zbytečný, ale jsi-li někde mezi tím, věřím, že ti bude inspirací.

Poznámka: Neustále jsem byl fascinován, jak jsou Makedonci propojeni s ČR. Občas u lidí tedy udávám, jejich propojení.

Před cestou

Na cestu do Makedonie stačí občanský průkaz. My jsme si ale raději vzali i pas. S sebou jsme každý měli příruční batoh, ve kterém jsme měli lehké oblečení, spacák, nabíječky, peněženky a Kristýna samozřejmě kosmetiku. K tomu jsme měli plachtu pro případ přespávání v divočině za deště. Před cestou jsem vytipoval, co chceme vidět. Skopje (hlavní město) -> Velký Koráb (nejvyšší hora) -> st. Bigorski (klášter) -> Ohrid (jezero) -> Bitola -> Prilep. Přes AirBnB jsem nám rezervoval ubytování na první dvě noci ve Skopji a jednu noc v Mavrovi Anovi nedaleko Velkého Korábu. Zbytek jsem nechal náhodě. Do Makedonie jsme letěli hodinu a půl s Wizzairem za 300 Kč z Bratislavy.

Skopje

Do Skopje jsme přiletěli pozdě večer, kdy už z letiště nejezdily žádné autobusy. Naštěstí ubytovatel (jeden čas pracoval v Praze) pro nás (za nemalý příplatek) přijel až na letiště. Bydleli jsme přímo v centru Skopje, takže už při příjezdu se nám naskytl pohled na úchvatné budovy v centru. Hned po ubytování jsme se vydali na malý průzkum centra (chtěli jsme si koupit pití). Rozhodně doporučuji projít si Skopji v noci. Zdejší nově postavené budovy, sochy a fontány v antickém stylu jsou prostě úžasné.

dsc_0070

Noční Skopje

Matka

Druhý den jsme se vydali do nedalekého kaňonu Matka. Jezdí sem městská hromadná doprava. Zvláštní je jen, že nás autobus nedovezl až na místo, ale vyhodil nás pár km před cílem. Prý dál už nepojede a ať to dojdeme. Tento kaňon je velice úzký. Ve většině své délky se jedná pouze o říčku, od jejíž břehů se zvedají vysoké strmé svahy vysoko nad ní. Voda je zde stojatá, protože u ústí kaňonu je přehrada. Zde jsme si půjčili ‚párový kajak‘ (půjčovatel uměl československy) a vydali se kaňonem ke krasové jeskyni asi hodinu (našeho) pádlování ‚proti proudu‘ řeky. Bylo to poprvé, co jsem jel na něčem takovém a i když mě to dost zničilo, bylo to skvělým zpestřením. Jeskyně je na české poměry malá. Přístupná je jen jedna velká síň s několika krasovými útvary a tisíci netopýry.

dsc_0096

Kaňon Matka

Zpět jsme se vydali pěšky přes několikakilometrový hřeben vypínající se mezi kaňonem a Skopjí. Zde jsme poprvé zjistili, že turistické značení v Makedonii rozhodně nebude žádná sláva. Občas člověku nezbude nic jiného než jít cestou necestou. Při onom necestování jsme potkávali obrovské houby – hřiby. Z toho usuzuji, že Makedonci asi příliš nehoubaří.

img_20160827_171640

Makedonské hřiby

Z hřebene dolů k městu jsme se dostali pomocí lanovky spojující město a kříž Milenium Cross, který je vidět z celého města a dokonce i z letadla. V noci je krásně osvětlený. Cestu lanovkou jsme strávili snahou o vážný rozhovor se dvěma makedonskými staříky, kteří neuměli ani slovo anglicky, ale za každou cenu chtěli porovnat ekonomickou situaci v ČR a v Makedonii.

Další den jsme se vydali na denní průzkum Skopje. Při tom jsme potkali českého extreme lowcost cestovatele. Ten takřka bez peněz cestoval z České republiky do Íránu. Říká si Král všech moří a na svém Facebooku pravidelně postuje poznámky ze své cesty.

Mavrovo

Následující den jsme se mikrobusem vydali do Mavrovi Anovi. Mikrobusem s námi jel další český páreček. V Mavrovi Anovi jsme bydleli u Dimitara. Horského vůdce, skialpinisty, horolezce, propagátora zdejších hor…

dsc_0182

Dimitar

Na jeho doporučení jsme zdolání nejvyšší hory odložili o den a nejprve si cvičně vylezli na horu Golem Krcin (2341 m.n.m.). Ta ale byla od naší chaty asi 20 km daleko. Autobusy tu příliš často nejezdí a tak jsme jeli stopem. Zastavilo nám hned první auto, které jsme začali stopovat na místě, kde se dalo dobře zastavit. Málem jsme se do něj sice nevešli, protože dva Makedonci vezli už jiného stopaře a tak nás bylo 5 ve starém škopku pro 4 lidi. Moc jsme si s nimi nepokecali, protože neuměli anglicky, ale jistě byli milí. Vyhodili nás na hlavní silnici na křižovatce do vesnic v kopcích. Čekalo nás ještě asi 400 výškových metrů po silnici k začátku turistické cesty. Naštěstí nám, aniž bychom stopovali, zastavil nějaký Němec (který ale neuměl pořádně německy) a půlku cesty nám ušetřil.

Na konci silnice se opět potvrdilo, že značení cest Makedoncům příliš nejde. Nepodařilo se nám najít Dimitarem doporučenou cestu. To bylo ale dobře, protože díky tomu, že na rozhraní lesa a plání jsme ztratili poslední zbytky neznačené cesty, jsme se mohli pást na malinách, borůvkách a ostružinách. To ale mělo daleko vážnější následky, než jsme si dokázali představit. O tom ale později.

Na vrcholu Krčínu jsme se setkali se stádem ovcí a třemi ovčáckými psy. Jak nás později Dimitar upozornil, měli jsme asi velké štěstí, že jsme setkání s ovčáckými psy přežili bez úhony (setkali jsme se s nimi i při výstupu na Koráb a také se nám nic nestalo, takže si nemyslím, že jsou tak nebezpeční).

img_20160829_164210

V obležení ovcí

Po sestupu zpět do vesnice se konečně projevilo naše zdržení se luxováním lesního (lučního) ovoce. Už nejel žádný spoj zpět do Mavrovi Anovi a už se pomalu stmívalo. Když jsme sestoupili až na hlavní silnici, byla už skoro tma a tak i díky tomu nám nikdo nezastavil. Jediný, kdo nakonec kvůli nám zastavil, byla zdejší policie, která nás nejspíše považovala za uprchlíky a tak se nás jala prověřit. Samozřejmě jsme se na výlez vydali bez pasů (které jsme měli registrované u policie, jako na území Makedonie se legálně pohybující turisti) a bez potvrzení zápisu do registru turistů, který nám měl ubytovatel dát, ale to ani on nevěděl. Naštěstí už byl Dimitar tou dobou na cestě pro nás a tak po příjezdu vše vyžehlil.

Během dne se u Dimitara ubytovala i skupina Slováků (která s námi letěla letadlem do Skopje). Den jsme tedy zakončili Česko-Slovensko-Makedonským táborákem.

Velký Koráb

Další den jsme se stejně jako Slováci vydali zdolat velký Koráb. Opět jsme potřebovali odvoz. Tentokrát nám pomohli Dimitarovi přátelé. Musím doporučit, dojet autem minimálně k policejní stanici v údolí pod Korábem. Ještě lepší je dojet až k budově s neznámým účelem na začátku turistické cesty. Běžným neterénním autem bych ale do toho rozhodně nešel. Výlez na Koráb je docela nudný. Prostý pochoďák po turistické cestě. Naštěstí se tu z ní nedá příliš sejít. Výstup nám trval asi 4 hodiny. Sestup asi 3 hodiny. Cestou dolů jsme si odskočili na malou svačinku ke zdejšímu pastýři. Kristýna si u něj totiž cestou nahoru uschovala batoh a on se rozhodl oplatit důvěru domácím sýrem a čerstvě upečeným chlebem. Upřímně, sýr nebyl moc dobrý (jím jen Eidam) ale chleba byl výborný. Jako dezert jsme dostali hroznové víno (samozřejmě domácí).

img_20160830_163458

Pastýřské pohoštění

St. Bigorski

Na další noc jsme ale neměli zajištěno ubytování a mezi medvědy v údolí pod Korábem se nám zůstávat nechtělo. Vydali jsme se proto do kláštera st. Bigorski. Doufali jsme, že by nás jako klášter mohli ubytovat. Případně raději spát pod širákem nedaleko civilizace než v úplné divočině. Měli jsme štěstí a po zdlouhavém hledání někoho, kdo může určit, zda tam přespat můžeme nebo ne, jsme byli ubytováni. Bylo zjevné, že to není běžné až tak, že by měli nějaký ceník, recepci atp., ale jediní ubytovaní jsme také nebyli. Bylo to zvláštní. Dva ušmudlaní turisté, kteří ani neměli s sebou kloudné dlouhé oblečení v klášteře plném mnichů v jejich rouších. Kromě toho, že jsme byli ubytováni, jsme dostali i najíst a pozvání na ranní mši. Před spaním jsme  ještě několik hodin strávili povídáním s Otcem Kozmou, který nám ubytování sjednával a ochotně se nás ujal. Všichni zdejší mniši uměli anglicky. Ne úplně plynule, ale rozhodně se s nimi dalo v pohodě povídat.

Po návratu z povídání na mě čekalo v posteli malé překvapení. Škorpion. Doufám jen, že vlezl do pokoje oknem a nebyl dílem nějakého náboženského fanatika, kterému se nelíbilo ubytovávat nevěřící.

Další den jsme se ukázali jako hrozní neznabozi. Nejenom, že jsme nevyužili pozvání na bohoslužbu, ale nepřidali jsme se k Otcovi Kozmovi ani u snídaně. Netušili jsme totiž, že mají snídani spojenou se čtením z bible. Přišli jsme na snídani schválně o pár minut později, abychom mohli okoukat, kam si sednout, jak jíst atd. Jenže když jsme dorazili k jídelně, dveře již byly zavřené a ozývalo se předčítání. Nejenom, že jsme tak zůstali bez snídaně, ale ještě jsme pravděpodobně zklamali Otce Kozmu. Později jsme Otce Kozmu vyhledali, vše mu vysvětlili, rozloučili se a vydali na další cestu.

img_20160831_090835

st. Bigorski monastery

Jezero Ohrid

Vydali jsme se směrem k Ohridu. Kus jsme jeli stopem, většinu mikrobusem. Přestupovali jsme v jediném městě, do kterého bych se už nechtěl vracet a tím je Debar. Město plné žebráků a pochybných existencí.

K Ohridu jsme přijeli do města Struga. Odtud jsme se vydali stopem do Radoždy. Vesnice na konci světa, kde jsme chtěli navštívit jeskyní kostely a přespat pod širákem. Bohužel první, koho jsme stopli, byl taxikář. Ten tam ale stejně jel, takže nám nabídl, že nás vezme za 50 Kč (6km). To se nám zdálo fair a tak jsme se svezli taxíkem. Radožda je malá, ošklivá a přitom romantická vesnice na břehu Ohridu, ve které končí silnice a kousek za ní jsou hranice s Albánií. Prodavač ve zdejším obchůdku pracoval několik let v Praze a mluví takřka plynule česky. Kromě něj jsme se setkali i s dalším česky mluvícím domorodcem.   Při hledání místa k přespání jsme procházeli okolo jednoho ze dvou pensionů (majitelky tchýně je Češka), které ve vesnici jsou. Když jsme viděli ten krásný penzion na břehu jezera, cenu 9,75 Eur/noc i se snídaní a černé mraky slibující déšť, nápad se spaním pod širákem vzal za své. Jenže jsme neměli hotovost a karty nebrali. Vydali jsme se tedy vybrat peníze zpět do Strugy. Cestou jsme stoply Makedonce, který znal nazpaměť názvy všech kostelů v okolí a u každého se pomodlil, když jel okolo. Bylo jich asi 10 a občas jsem se bál, že se vybouráme. Anglicky taktéž neuměl. Zvláštní bylo, že to byl člověk, který nám pár hodin před tím ukazoval cestu ke skalnímu kostelíku. A to ne tím trapným ‚Támhle to je‘, nýbrž s námi šel až k místu, kde už jsme se nemohli ztratit. Toho samého chlápka jsme potkali i následující den v jiné vesnici při cestě do Ohridu (města).  Ukazoval nám zmiji požírající žábu. Netušíme, kde se tam vzal.

dsc_0212

Pohoda v Radoždě

Město Ohrid

Ze Strugy do Ohridu jsme jeli taxíkem, protože zde z nějakého důvodu stojí stejně jako autobus. Měli jsme štěstí na taxikáře (pracoval před mnoha lety v Neratovicích). Povyprávěl nám co v Ohridu atp. (ne že bych to neměl už předem vygooglené, ale tak neudělejte mu radost, že vám mohl pomoci). V Ohridu jsme byli ubytovaní na jednu noc opět přes AirBnB. Byt učitelky angličtiny jsem našel ten den, kdy jsme se tam vydali. Bohužel většinu odpoledne a večera propršelo. Do města jsme se tedy vydali až po tmě a stále ještě v dešti. Ale i takový Ohrid je zajímavý.

dsc_0258

Výhled z Ohridské pevnosti

Svatý Naum

Následující den jsme si ještě jednou rychle prošli zdejší památky a vydali se ke klášteru svatého Nauma na jižním břehu jezera Ohrid u hranic s Albánií. Další velice významné Makedonské památce. Chtěli jsme jet autobusem. Bohužel autobusy nejsou příliš dobře značeny, zastávky nejsou značeny vůbec a tak kolem nás jen projel a nezastavil. Jeli jsme tedy opět stopem. Tentokrát jsme narazili na prvního civilního anglicky mluvícího dědečka. Ten nás zavezl až do Zátoky kostí, kterou jsme chtěli po cestě navštívit. Kvůli nám si zajel, protože sám jel do obce pár km před zátokou. Zátoka kostí je zajímavý skanzen obydlí na vodě z dob starověku. Dále jsme jeli už autobusem až k st. Naumovi. Ten nás velice zklamal, protože spíše než jako náboženská památka vypadal jako lázeňský komplex s drahými hotely, promenádou, restauracemi atp.

img_20160902_141354

Zátoka kostí

Svatý Zaum

Spát jsem chtěl u kostela svatého Zauma. Problém tohoto kostela je v tom, že je přístupný jen lodí anebo malinkou cestičkou, která není na žádné mapě. Kostel se nachází na malém výběžku pevniny severně od sv. Nauma. Okolo kostela přímo z vod Ohridu stoupají strmé neuvěřitelně zarostlé svahy vysoko nad jezero. Svah je protkaný mnoha skalními srázy.  Lodí jsme tam jet nechtěli, protože je to prý příliš drahé. Tipl jsem si tedy, že by ona cestička mohla vést místy, kde se silnice nejvíce přiblíží ke kostelu. To znamená sestup ke kostelu z vrchu. Jak se později ukázalo, tamtudy opravdu nevedla! Když jsme se vydali od sv. Nauma, zbývali už jen asi dvě hodiny do západu slunce. I vzhledem k tomu, že jsme byli u Albánských hranic na hlavní cestě Albánců do Makedonie, se nám nedařilo stopovat. Když už jsem to vzdával a rozhodl se přespat na vinici vedle silnice, zastavilo nám poslední auto, které jsem se rozhodl zkusit stopnout. Byl to sympatický mladý Turek s Kosovankou. Nechali jsme se tedy dovést k nejbližšímu bodu nad kostelem. Když jsme se vydali na cestu do lesa, bylo to přibližně hodina poté, co Kristýně došla trpělivost a zásadně s mým nadšením pro st. Zauma nesouhlasila. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Zprvu jsme šli po cestě. Ta ale po několika set metrech odbočila zjevně špatným směrem. V tu chvíli jsme byli daleko od civilizace. Vzdušnou čarou asi 200 m od kostela ale dělilo nás od něj několik set výškových metrů neprostupné džungle. Do západu slunce zbývalo asi půl hodiny. Stál jsem před obtížnou otázkou. Risknout to a pustit se tou džunglí dolů a doufat, že tím nějak prolezeme, nebo raději zůstat nahoře a najít nějaký rovný plácek a tam přespat? Nakonec jsem zvolil první možnost. Upřímně dlouho jsem se takto nebál. Nevěděl jsem, kde přesně kostel je. Jestli okolo něj nejsou nezdolatelné skály. Zda nás nezastaví naprosto neprostupné křoví. Zda zvládneme slézt za světla. Zda ještě se mnou někdy Kristýna promluví. Vše hrálo proti nám a s každým metrem a minutou jsem se cítil hůře. Nebál jsem se o život. Bál jsem se o čest. Po nějaké době jsem došel do bodu, kde jsem si netroufal prolézat trnitým křovím, které nám stálo v cestě, a chtěl jsem tedy šplhat zpět nahoru. Kupodivu to byla Kristýna, kdo zavelel, že prolezeme a nevzdáme se po takovém kusu cesty. Jediným naším štěstím bylo, že se nám podařilo najít mělké koryto, kudy padalo kamení a štěrk ze svahu a bránilo vegetaci uzavřít cestu. Tímto korytem jsme se tedy doklouzali až k vodě.  Kostel jsme samozřejmě minuli. Naštěstí zde dno Ohridu klesalo pomalu a my mohli broděním vodou dojít ke kostelu. Ke kostelu jsme dorazili už v úplné tmě. Zde jsme se uložili ke spánku.

dsc_0285

sv. Zaum

Druhý den nás probudili rybáři, kteří si sem přijeli udělat právě chycenou rybu. Čekat, až rybu upečou, se nám nechtělo, a tak jsme si s nimi dali jen Rakiji (tradiční balkánský alkohol). Poté jsme se vydali po oné jediné cestičce pryč.

Bitola

Naším cílem byla Bitola. K tomu abychom se do ní dostali, jsme museli překonat pohoří Galičica. Přes toto pohoří vede ale jen jediná silnice. Na té je vybíráno mýtné a nejezdí tu žádné autobusy. Rozhodli jsme se tedy jet stopem. Problém byl, že tam nejezdila téměř žádná auta a těch pár aut, co tam jelo, byly většinou rodiny, které neměly dvě volná místa. Už jsme tedy začali pokukovat po autobuse, který by jel zpět do Ohridu, abychom Galičicu objeli. Naštěstí dříve než autobus jel párek albánských (tedy Albánec a jeho izraelský kolega) průvodců, kteří právě do národního parku odbočovali. Ti nás přes pohoří převezli a co více, přišli s tím, že také jedou až do Bitoly. Pravděpodobně tam skutečně jeli, ale víte co. Je to divné, když s tím přijdou až po cestě, i když vám na začátku tvrdí, že vás svezou jen kousek. Nechtěl jsem tedy trápit Kristýny nervy a u Prespanského jezera jsme si vystoupili. Odtud jsme jeli opět mikrobusem, který nám kupodivu zastavil minutu poté, co jsme začali stopovat. Ptali jsme se, jestli jede do Bitoly. Řekl, že ne, ale ať si nastoupíme, že pojedeme někam a tam si přestoupíme. Jaké bylo překvapení, když po výstupu na nás čekal nějaký chlap, evidentně známý řidiče., a vzal nás do Bitoly autem. Sic nebyl taxikář, nebylo to zadarmo.

V Bitole jsme bydleli v hostelu,  který jsme si den před tím zabookovali přes booking.com. V Bitole nesmíte vynechat zdejší turecký bazaar. Část s oblečením, cetkami a dalšími nesmysly nás nijak neoslovila. Za to v části s ovocem, zeleninou a kořením jsme byli jak v ráji. Tuny krásného ovoce za směšně nízké ceny. Hned u prvního stánku, kde jsme si chtěli koupit víno, jsme ho dostali zadarmo. Že prý když chceme jen jeden hrozen, tak ať to neřešíme. Bohužel když jsme se později večer vrátili, abychom si koupili množství, které už za zaplacení stojí, byl bazar uzavřen. Dále navštivte restauraci Bourbon Street. Skvělé jídlo za skvělé ceny.

img_20160903_133921

Turecký bazaar v Bitole

Dále nás měl čekat už jen Prilep a odlet ze Skopje. Nedokázali jsme ale nalézt zastávku autobusu  do Prilepu, který jsme si našli na internetu. Museli jsme tedy jet později z autobusového nádraží. Nechtěli jsme ale riskovat, že nestihneme poslední autobus na letiště a tak jsme jeli rovnou do Skopje. Zbytečně. Ve Skopje na letišti totiž nadešel jediný černý okamžik celé dovolené. Zjištění, že jsem koupil letenku do Prahy na špatné datum. Spletl jsem si měsíc. Musel jsem tedy koupit letenky nové a ve Skopje jsme zůstali o dva dny déle.

Viděli jsme snad vše, co běžně najdete na internetu jako turisticky zajímavá místa a ještě mnohem víc. Navíc jsme potkali mnoho skvělých lidí. Nezapomenutelná dovolená!

Pokud byste se do Makedonie také rádi vydali a chcete vědět víc, napište komentář nebo zprávu, rád se podělím o více detailů.

 

Jíja

 

Korektura by Kristýna

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.