Elektroautem na Nordkapp a zpět

Že je elektroauto dobré jen na ježdění po městě? Ale houby! Přesvědčím Vás o omylu.

Firma Nano Energies mi půjčila malé firemní BMW i3, přizval jsem Tomáše, cestu jsme zaobalili do hlubšího eko-cestovatelského projektu a vybaveni půjčeným dronem jsme 4. srpna vyjeli z Prahy směr Finsko.

První noc jsme strávili v hamace v Jizerských horách.

Polsko

Ráno jsme ještě nabili auto na poslední nabíječce v Čechách (Harrachov). Hned za hranicemi jsme navštívili vodopád Kamieńczyka. Rozhodně je pěkný, ale platí se za parkování i vstup k vodopádu, a ještě jsme museli asi čtvrt hodiny čekat ve frontě.

Naše další cesta vedla do Wroclawi. Tam už nás čekal Konrad, se kterým jsme se přes Couchsurfing domluvili, že strávíme noc u něj a on nám navíc povypráví o ekologii v Polsku. Konrád je zajímavý člověk, který dělá správce databáze pro firmu zabývající se výrobou solárních panelů. IT ale nestudoval. Jen se jeden den rozhodl, že by bylo super být ITák, vymyslel si pár dovedností do životopisu a před přijímacím řízením se během dvou týdnů rychle naučil SQL. Hned napoprvé uspěl a od té doby se tím živí. Krásný důkaz, že dneska každý může být čím chce. Stačí chtít.

I další noc jsme si zajistili přes Couchsurfing. Tentokrát na zahradě u hipíků bydlících ve fascinujícím městečku Podkowa Leśna nedaleko Varšavy. Byl to vlastně rozlehlý les s pravidelnou sítí štěrkových cest spojujících všechna obydlí. Celý les byl ploty rozparcelován mezi majitele pozemků. I naši ubytovatelé byli extrémně zajímaví. Byla to skupina asi 8 lidí (sami nevěděli, kolik jich tam vlastně bydlí), které spojovala jen touha po absolutní svobodě a blízkosti přírody. Suprové bylo, že při tématu ekologie se s nimi dalo hovořit i o zcela netradičních pohledech, než s čím se běžně setkáte v médiích. Samozřejmostí bylo, že sami kompostují a pěstují si vlastní zeleninu atp. Jedna z hostitelek zrovna odjížděla na jih Polska bránit nějaké stromy.

Další den jsme vyrazili na místo s názvem Casmati Village. To je rekreační osada vedená sympatickým mladým asijsko-polským párem Matem a Cass, který se zde snaží o co nejvíce soběstačný život. Svůj dům i dům pro hosty postavili vlastníma rukama a z přírodních materiálů, které získali v okolí. Chovají slepice a dvě ochočené lišky, pěstují si vlastní ovoce a zeleninu. Klienty, kteří sem zavítají, učí mindfulness (žití v přítomném okamžiku) a pomáhají jim vytvořit si vztah k přírodním materiálům. Přemýšlíte občas nad tím, kde se vzalo to, co jste si právě koupili v obchodě? Odkud pochází původní přírodní materiál a jakým procesem to muselo projít, než se vám to dostalo do rukou? Víte třeba, jak vypadá čajovník, cizrna, rýže…? Zkoušeli jste někdy ochutnat rajče s ucpaným nosem a zavřenýma očima? Mnohá jídla rázem chutnají úplně jinak.

Photo by Tomáš

 

Ten večer jsme poprvé platili za ubytování přes Booking.com. Příští den byl krizový z pohledu elektřiny. Jediná nabíječka v dojezdové vzdálenosti se ukázala být mimo provoz. Další byla asi 15 km nad autem dodávaným dojezdem. Naštěstí úsporný režim a rychlost pod 70 km/h dělá divy, a tak jsem dokázal dojet až na ní. Ještě ten den jsme přejeli hranic s Litvou.

Litva

První noc jsme strávili na krásném bývalém mlýně Gazdų přestavěném na ubytování. Přiléhající rybníčky bylo naprosto úchvatné!

S obědovou přestávkou v Kaunasu jsme projeli celou Litvu a u hranic s Lotyšskem se jali hledat vhodné místo na přespání. Jenže jediný les široko daleko bylo archeologické naleziště prošpikované kamerami. Hledání jiných stromů nás stálo asi hodinu nočního ježdění po polních cestách.

Kėdainiai

Lotyšsko

Lotyšsko jsme prolétli podobnou rychlostí jako Litvu. S krátkými zastávkami u zámku Bauska a přehrady s elektrárnou Riga-HES, jsme jeli rovnou do národního parku Gaujas, na severu Lotyšska. Zde se nám potvrdil nehezký dojem z ekovesnic v pobaltských republikách. V každé z těch třech zemích jsem našel o nějaké nějakou zmínku. Většinou ale jen jednu, a to několik let starou.  Ta nedaleko města Sigulda dodneška nabízí přes internet ubytování. Když jsme ale přijeli na místo, tak jsme našli absolutně opuštěnou osadu. Takže jsme naše poznávání omezili jen na jeskyně v okolí vesnice Līgatne.

Bauska

Riga HES

Līgatne

V plánu bylo vrátit společnosti to, co mi během tisíců nastopovaných kilometrů dala. Za celou cestu jsme ale potkali jen tři stopaře. Divného týpka s igelitkou v Polsku (nevzali jsme ho), pár stopující z Norkappu (vzali jsme je) a kluka stopujícího mimo náš směr v Německu. Naštěstí už před cestou jsem se zkontaktoval s Maťou, která plánovala stopovat ze Slovenska do Estonska a zpět. A právě na severu Lotyšska jsme se objevili ve stejné době. Dohodli jsme se tedy že ji a jejího parťáka Honzu svezeme z Lotyšska do Estonského Tartu. Takže malé BMW i3 vezlo 4 lidi na +- měsíční cestě. Uznávám, že si ti dva vzadu moc pohodlí neužívali.

Estonsko

Ten den nám celé dopoledne propršelo. V Tartu jsme si tak jen dali společný oběd a prošli historické centrum. Maťa s Honzou se na základě předpovědi počasí rozhodli, že k Čudskému jezeru ani do Kundy zas až tak nechtějí a raději se svezou s námi až do Talinnu a ubytují se pěkně v teple a pohodlí přes AirBnB.

Dorpat Cathedral

Photo by Tomáš

Observatoř

Estonsko bylo paradoxně z pohledu elektromobility nejhorší zemí. Nabíječky zde měly různé provozovatele a bez speciálních čipů či aplikací tu člověk prostě nenabil. V Tartu nám zprovozňování nabíjení trvalo 15 minut. V Talinnu se nám to nepodařilo vůbec. Bohužel kvůli zbývajícímu dojezdu 2 km nám nezbylo nic jiného než auto na chvíli píchnout do běžné zásuvky v obchodním centru, abychom druhý den dojeli alespoň na trajekt a zkusili štěstí ve Finsku.

Historické centrum Talinnu je krásné! Jen trošku přeturistované. Ale co čekat, když je tak hezké. Máte-li rádi i zážitkovou gastronomii, navštivte hospodu Draakon na hlavním tallinnském náměstí. Nedostanete tu žádné menu, na výběr mají jen pár jednoduchých jídel a obsluha se s vámi fakt nebude babrat. Je to totiž středověká krčma, kde dostanete jen to, co byste tam dostali před nevím kolika staletími. Dokonce i záchod tu snad mají suchý.

Photo by Tomáš

Trajekt je bohužel jedinou cestou, jak se dostat východní cestou do Finska, pokud nechcete řešit víza do Ruska. Nemluvě o tom, že v Rusku nemají nabíječky, takže pro nás byla tahle cesta zapovězená i logisticky.

Finsko

Finskem začal jiný svět. Opustili jsme východní Evropu a vstoupili jsme do Severské Evropy. V Helsinkách byly rázem vysoké desítky nabíječek a každé páté auto bylo hybrid nebo elektro. Přesto nám to moc logistiku neusnadnilo, protože jsou zde hromady provozovatelů nabíječek a složité podmínky a ceníky používání. Trvalo nám pár dní, než jsme objevili dvě aplikace, které nám umožnili projet téměř celé Finsko až na úplný sever.

Helsinky jsou městem, kde něco jako historické centrum neexistuje. Celé centrum je změtí budov z různých období, takže tu kousek od sebe najdete moderní prosklené kanceláře a nejvýznamnější historické památky.

Evangelická katedrála

Kamppi Chapel

Město Turku je významné pro jedny z nejstarších budov ve Finsku. Jistě nadchne i milovníky lodí.

Z našeho pohledu ale bylo daleko zajímavější naše ubytování nacházející se v lesích asi 20 km od Turku. Díky AirBnB jsme byli jedněmi z prvních hostů páru, který se rozhodl opustit ruch města a přestěhovat se na farmu. Zde chovají kozy, slepice a kachny. Plánují si pořídit i ovce. Díky tomu jsou mléčně a vaječně soběstační. Chystají se pořídit solární panely pro částečnou energetickou soběstačnost. Vlastníma rukama tu postavili dva malinké dřevěné domečky nabízející úžasné romantické ubytování s hvězdami nad hlavou, neboť mají prosklenou střechu. Samozřejmostí bydlení ve Finsku je i sauna. Hostitel se mě snažil naučit dojit kozu. No upřímně, asi bych umřel hlady a žízní, než bych ji podojil…

Kromě kurzu dojení jsme dostali i pár tipů co po cestě navštívit. Například krásné městečko Rauma.

Svět je skvělý a lidé jsou skvělí. Jen díky tomu, že jsem vyhlásil plánovanou cestu předem na Facebooku, se mi ozval spolužák z gymplu, že zrovna žije ve finském Oulu a rád nás ubytuje. Další noc zdarma. Díky Jendo!

Víte, kdo bydlí na polárním kruhu ve Finsku u města Rovaniemi? Pravý Santa Klaus! Když jsem tak vedle něj seděl, tak jsem čekal, že se mě zeptá, co bych si přál k Vánocům. Jenže jediné, co ho zajímalo, bylo, jaké to je jet takovou dálku elektroautem, kolik ujede, jak dlouho se nabíjí atp… A za společnou fotku si pak elfové řekli 40 eur!

Na pár dní poslední noc ve Finsku jsme strávili na sobí farmě. Bohužel jsou sobi přes léto volně puštění, takže kromě prázdných ohrad jsme toho moc neviděli. Navíc paní domácí neuměla moc anglicky, takže ani pokec moc nevyšel. Ale poprvé jsme si ověřili, že se auto nabije přes noc i z běžné zásuvky.

Dál nás čekalo 300 km finskou pustinou bez jediného města jen s občasnými vesnicemi a ‚husky farmami‘. Na ty byl moc smutný pohled. Vždy jsem si představoval, že psi mají velký výběh, kde si mohou spolu hrát. Místo toho jsou zavření po jednom nebo dvou v malých kotcích a smutně sedí a koukají okolo. Jen doufám, že důvodem jejich oddělení je předcházení častým střetům psů při boji o místo ve smečce.

O rychlých nabíječkách jsme si takhle na severu už mohli nechat jen zdát. Místo běžné půlhodiny nabíjení jsme tak rázem na nabíječkách trávili 3 hodiny. I vzdálenost mezi nabíječkami se zde prodloužila blízko k dojezdu auta (cca. 180 km). Nebyl tu tak žádný prostor pro chyby. Nefunkční či obsazená nabíječka by pro nás znamenala zásadní problém.

Norsko

To nás potkalo hned při prvním nabíjení v Norsku 200 km od Nordkappu. Jedna nabíječka byla obsazená hned dvěma auty a druhá ještě nebyla zapojená do elektrické sítě.  Po asi hodině se sice první nabíječka uvolnila a my tak v deset v noci začali nabíjet. Jenže už po pár minutách jsem si všiml, že se nabíjení přerušilo. Pumpa, kde jsem si půjčil kartičku, abych spustil nabíjení, ale zrovna zavřela. Naštěstí nabíječka byla na hotelovém parkovišti a mnohé severské hotely mají na parkovištích zásuvky (seveřané v zimě vytápí zaparkovaná auta) a jedna ze zásuvek byla špatně zamčená a já se tak k ní dostal a píchl auto do ní. Tomáš mezi tím v klidu spal ve stanu za městem. Já strávil noc v kufru se složenými sedačkami. Ne, ani tak jsem se nevešel dokonce ani při lehu na boku a musel jsem mít věčně vzpříčené nohy mezi předními sedačkami.

Nejsevernější nabíječka v Evropě je u hotelu asi 40 km před Nordkappem. O pár kilometrů nám tak nevycházel dojezd na Nordkapp a zpátky k hotelu nabít. Místo toho jsme museli nejdřív nabít. Hotel si za to řekl nekřesťanských 500 Kč za pomalou nabíječku. Naštěstí byli natolik vstřícní, že nám umožnili dobít i po cestě zpět z Nordkappu, protože další použitelná nabíječka byla za dalších asi 180 km.

Věděli jste, že Nordkapp, kam se vydává většina lidi s vidinou možnosti machrovat, že byli na nejsevernějším bodě Evropy, není až tak nejsevernější? Špicberky jsou ještě o 1000 km severněji. Dokonce to není ani nejsevernější bod pevniny, protože Nordkapp je na ostrově, na který se dostanete tunelem. Zbývá mu tedy jen titul nejsevernějšího bodu, kam se dá dojet autem.  Ale nemá titul nejsevernějšího místa, kam se dá dojít suchou nohou. Tím je totiž poloostrov Knivskjellodden. Ten je na stejném ostrově pár set metrů vzdušnou čarou od Nordkappu. Během čekání na nabíječce jsme se tedy jali stopovat 30 km na parkoviště odkud vede 8 km cesta na Knivskjellodden.

Knivskjellodden

Milujete volné, přehledné kvalitní a zatáčkovité silnice, kde se můžete prohánět stovkou a dokonale si užít jízdu? Tak se vydejte sem. Posledních 40 km na Nordkapp je naprosto dokonalých! Dokonce ani vidina tragických nabíjecích možností na další cestě mě neodradila od totálně pirátského užití si téhle dokonalé silnice. Měl jsem výhodu, že jsem chodil daleko rychleji než Tomáš, takže cestou z Knivskjellodden jsem poloběžel napřed, dostopoval pro auto a zpátky k parkovišti před Nordkappem jsem jel sám. Takže jsem riskoval jen svůj život, a to pro adrenalin vždy rád udělám.

Na Nordkappu jsme konečně získali nějakou výhodu z toho, že máme elektroauto. Nemuseli jsme platit za vjezd. Samotný Nordkapp je docela trapné místo plné turistů. Velké parkoviště, luxusní restaurace a zábradlí na kraji útesu….

Photo by Tomáš

 

 

Cesta nám trvala 13 dní.

Cestou zpátky jsme se naštěstí rozhodli ubytovat se jen asi 80 km od Nordkapu a nabít ze zásuvky přes noc. To nám další den hodně ušetřilo nervy při cestě do Alty.

 

Alta

Photo by Tomáš

Photo by Tomáš

Ještě ten den jsme přejeli zpět do Finska, kde jsme se vyspali v kempu na kraji jezera a dojeli až k Botnickému zálivu ve Švédsku.

Švédsko

Švédskem jsme jeli několik dní takříkajíc na doraz. Udělali jsme si krátké zastávky na procházky ve městech Luleå a Uppsala. Navštívili jsme opravdu hodně zajímavé místo Kolarbyn eco-lodge. Na tomhle místě uprostřed lesů vás ubytují v příbytcích postavených jen ze dřeva, hlíny a mechu. Spíte na kožešinách, naučí vás přežít v divočině a uvidíte i jak se dělá dřevěné uhlí.

Kostelní staré město v Luleå

Uppsala

Kolarbyn eco-lodge

Mezi Kolarbynem a druhým největším městem Gotheborgem se rozprostírá největší jezero v Evropské unii – Vänern. To je 140 km dlouhé a 80 km široké.

V Göteborgu jsme se přes AirBnB ubytovali na plachetnici u páru, který se živí plachtěním s bohatými klienty v Atlantském oceánu. Už jste někdy viděli záchod ve výšce umyvadla? Ne to umyvadlo nebylo příliš nízko! Naše kajuta byla na úplné zádi lodě. Díky tomu měla poněkud šikmou podlahu. To mému rovnovážnému ústrojí nedělalo moc dobře. Ale stačilo lehnout do postele a člověk spal jako v kolébce.

Ve městě jsme navštívili jediné muzeum za celou cestu. A to protože zde probíhala výstava Ocean Plastics. To jsme si na naší ekologické misi nemohli nechat ujít. Je zajímavé, že někdo dokáže natočit 20 min tragický (od řecké tragédie ne od špatnosti) film zachycující příběh plastového sáčku.

 

Kromě téhle morbidnosti jsme zde viděli několik projektů spojujících design a zpracování plastového odpadu vyloveného z oceánů.

Dánsko

Dánsko je z pohledu elektromobility dost nepříjemná země. I přes ekologické směřování země (nebo možná právě proto), zde mají extrémně drahé nabíjení. Násobně dražší než v jakékoliv zemi, kterou jsme navštívili. Naštěstí je v Dánsku pár bezplatných rychlonabíječek. A obě jsme měli po cestě. Jedna je u letiště v Kodani. Tedy hned za Öresundským mostem ze Švédska. Ten je jednou z nejpozoruhodnějších moderních staveb v Evropě. Je to nejdelší most pro auta a vlaky a třetí nejdelší silniční most v Evropě. Měří necelých 8 km. Končí na umělém ostrově, kde se pro změnu noří do podmořského tunelu, který měří další 4 km.

V Kodani si Tomáš nemohl nechat ujít Christianii. Já v ní byl jen přes den, takže i já jsem rád využil náš noční příjezd pro její návštěvu v noci. Teprve v noci se trochu víc projevila její pravá tvář. Jen málo kde v EU seženete jakékoliv drogy tak snadno jako v Christiánii.

Kodaň a okolí je z pohledu ubytování extrémně drahá oblast, takže jsme chtěli znovu využít hamaky. No jo, jenže tu nikde široko daleko není jediný les. Nakonec jsme po hodině nočního hledání skončili v něčem, co bych nazval spíše křovím než lesem. Nicméně se nám tu podařilo najít 4 stromky, které nás jakžtakž udržely.

Dánsko je Mekkou ekologických vesnic. Najdete jich tu mnoho a na rozdíl od těch v pobaltských republikách stále fungují. Dokonce v nich žijí tisíce lidí. Některé mají i třeba 800 obyvatel. Upřímně ale vypadají poněkud jinak, než si většina lidí představí. Žádné neútulné domky z hlíny nebo slámy uprostřed lesa. Místo toho tu najdete moderní domy postavené především ze dřeva a různých recyklovaných materiálů, používají tu nejmodernější technologie pro čištění a znovupoužívání odpadní vody a podobně.

 

Naprosto dokonalým příkladem je vesnice Munksøgård. Ta je vlastně součástí města Roskilde. Skládá se z desítek domů seskupených do čtvercových formací. V prostoru mezi domy najdete ovocné stromy, skleníky, záhony… Místní jezdí sdílenými elektrickými auty a na kole. Vodu ohřívají solárními panely na střechách a po použití čistí pískovými filtry, aby ji znovu použili….

 

To vesnice Hallingelille není zdaleka tak organizovaná a je pouhým místem, kde se koncentrují podobně myslící lidé žijící v samostatných rodinných domcích. Kolem vesnice jsou pak pastviny pro všechny běžné druhý hospodářských zvířat.

Nepříjemné na průjezdu Dánska je cena. Za most ze Švédského Malmö do dánské Kodaně se platí 420 DKK (1450 Kč) a za most z ostrova Sjælland na ostrov Fyn se platí 245 DKK (850 Kč). Paradoxně tak může vyjít levněji přejet ze Švédska do Německa trajektem.

Německo

V Německu jsme se moc nezdržovali. Nejzajímavějšími navštívenými místy tak byl památník bitvy u Lipska a doly v okolí města Bernburg.

Nakonec jsme udělali pár záběrů z dronu v Mostecké uhelné pánvi a 22. den večer jsme dorazili do Prahy.

Shrnutí

Dokázali jsme, že i elektroautem se dá v Evropské unii dojet téměř kamkoliv. A to i levnějším elektroautem s dojezdem pod 200 km. Za 22 dní jsme ujeli 8000 km a nabíjeli víc než 60x. Především to ale byla zajímavá zkušenost z ekologického zaměření cesty. Místo abychom navštěvovali turisty přeplněná místa, tak jsme vyhledávali klidné ecovillage, elektrárny, doly a podobné. Navíc to byla úžasná pozvánka pro Couchsurfing, kdy jsme měli skutečně hodně pozitivní odezvu. Bohužel tím, že jsme nikdy nevěděli, kam dojedeme příští den, tak jsme vždy psali na poslední chvíli a hosté nestíhali odepsat, nebo už někoho hostili.

A co příště? Pokud se mi podaří sehnat nějaké elektroauto i v zimě, tak bych rád ukázal, že ani snížený dojezd při nízkých teplotách nemůže člověku zabránit jet elektroautem na lyže třeba na Balkán.

 

Děkuji firmě Nano Energies za auto a za podporu a Markovi Tomíškovi z Usporne.info za mediální a konzultantskou podporu.

 

Jíja

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..