Maroko - cesta plná zážitků

Maroko - cesta plná zážitků

V mém posledním článku o Maroku se s vámi podělím o některé zážitky s domorodci. Zažil jsem věci dobré i věci dobré méně. Tady jsou.

Přátelství na první svezení taxíkem

V Maroku je daleko běžnější, že taxi jezdí, až když je plné. Nikdy tedy nejedete sami.
V Tinghiru jsem se dal při cestě taxíkem do řeči s alespoň trochu anglicky mluvícími spolucestujícími kluky. Jeden (jmenoval se Houssin)  z nich vystupoval tam kde já, a prý měl i podobnou cestu, protože bydlel ve vesnici v údolí Todghy, které jsem si chtěl projít.  A tak mě doprovázel na mé několikakilometrové procházce. Snažili jsme se přitom mluvit o Maroku, islámu, Čechách…. Moc to nešlo. Jeho angličtina byla ještě daleko horší než moje. A to je co říct. Ale člověk se alespoň zabavil. Bohužel jsem i na otázky typu: „A nebo B?“, dostával odpověď: „Ano“.
Zpočátku jsme šli po silnici, ale po pár kilometrech jsme sešli z cesty do polovyschlého koryta řeky plného kamenů. Houssin chodil většinou těsně za mnou. Přiznávám, že jsem raději občas nenápadně mrknul za sebe, zda nemá v ruce kámen. Přeci jenom jsem Čech, takže i já alespoň občas nevěřím, že někdo něco dělá jen z dobré vůle. Když jsem se rozhodl jít zpět, rozloučil jsem se s ním a ze zvyku mu nabídl bakšiš (peníze) za ‚průvodcovství‘. I přesto, že jsem peníze držel v natažené ruce, odmítl je. Po poslední fotce a potřesení rukou se sebral a vydal se po silnici zpět po proudu řeky. Nevím, co ho k jeho neobvyklé společenskosti vedlo. Nic nechtěl, nic nenabízel. Bylo to super. Podle Facebooku Houssin podobné výpravy dělá častěji. Dodnes si občas napíšeme.

V kaňonu Todghy

Couchsurfing v Berberské rodině

Pro poznání Sahary jsem se rozhodl využít po dlouhé době Couchsurfing. Nechtěl jsem totiž skončit v obrovské skupině turistů o dvaceti lidech a doufal jsem, že místní hostitel mi dokáže zprostředkovat něco autentičtějšího. A udělal jsem nejlépe, jak jsem mohl.
Bydlel jsem v početné rodině, která teprve nedávno ukončila kočovný život. Rodina spolu zůstává po celý život. Jen dívky se po svatbě odstěhují k manželově rodině. Rodina si postavila dva domky přes ulici proti sobě. V jednom bydleli členové rodiny a druhý byl vyhrazen pro hosty. Po večerech se často sejde celá rodina na dvorku a sedí na podložkách, popíjí čaj a pojídá například oříšky.

I já spolu s belgickým couchsurfujícím párem jsme byli součástí takovéhoto posezení. S bratry (jediní uměli anglicky) jsme se přitom bavili o různých kulturách a životě v různých zemích. Dozvěděli jsme se tak mnoho o životě Berberů. A Berbeři o životě nás Evropanů. Právě toto poznání je totiž jejich motivací k hostování turistů z celého světa.
Druhý večer jsme se vydali na velbloudech do pouště. Tam se k nám bohužel přidalo dalších pět lidí. Nakonec jsme tak byli skupinka 8 turistů a 3 průvodců. Nicméně v přidánívších se byl i suprový český pár se kterým jsem následně ještě dalších asi 28 hodin cestoval. Ani si nedovedete představit, jaký byl relax nemuset najednou vše, co chci říct, překládat do angličtiny.
Po návratu z pouště jsem se s pocitem naplnění s rodinou rozloučil, dal jim několik Lázeňských trojhránků a autem s Čechy se vydal vstříc dalším dobrodružstvím.

Výprava do pouště

Večeře s domorodci

V době ramadánu pořádají muslimové velkolepé večerní žranice. Někdy doma v rodinném kruhu, jindy v restauraci nebo třeba na pláži.

Já si byl v jeden takový ramadánový večer zaběhat a zaplavat na pláži v Agadiru. Pláž byla plná skupinek v písku večeřících lidí. Když jsem se vydal na cestu zpět do hotelu, houkl na mě kluk z nedaleké skupinky něco, díky čemu mi bylo jasné, že mluví na mě, i když jsem na něj nekoukal. Nemám ve zvyku lidi automaticky ignorovat, a tak jsem se vydal zjistit, co chce. Po prvních několika větách mě vybídl ať si přisednu, a dokonce mi půjčil i jeho podložku na modlení ať nesedím v mokrých plavkách na písku.

Od té doby mi cpali jednu laskominu za druhou. Ani jsem nedojedl jednu věc a už mi podstrkovali další. Podobně i s pitím. Naštěstí i přes mou rozmazlenost bylo vše dobré.

Většina z kluků naštěstí uměla anglicky, a tak jsme si i celkem pokecali. Jeden z nich byl programátor a ocenil možnost konzultace s někým, koho programování živí. Druhý se díky televizním dokumentům hodně zajímal o ČR. Vyprávěl mi o českých krojích a tradicích a jak to musíme mít v Čechách krásné. Protože neumím lhát, musel jsem mu vysvětlit, že je to asi stejně časté jako kočovníci v Maroku. Kdo hledá najde, ale snadné to není.

Když dojedli a čekalo se už jen až dojím já, uvědomili si, že potřebují mít na mě památku. V ten okamžik se ze mě stala cvičená opička, jejíž hlavním úkolem je tvářit se pěkně na fotkách. Mám tedy s nimi hromady fotek.

Do hotelu jsem dorazil o asi hodinu později s plným břichem a několika novými přáteli na FB.

Večeře na pláži

 

Ale ne vše bylo růžové.

Autobusové peklo

Z Tinghiru do Merzougy jsem se rozhodl jet autobusem Supratour (jediný přímý autobus za celý den). Když jsem přicházel na autobusák, zrovna odjížděl nějaký autobus. Okolo autobusu jdoucí Arab se mě zeptal, kam jedu. Nečekal jsem žádnou zradu a tak jsem mu odpověděl, že jedu do Merzougy. Ten mě okamžitě vyzval, ať tím pádem naskočím otevřenými dveřmi do zrovna odjíždějícího autobusu. Bohužel teprve v autobuse jsem zjistil, že autobus končí asi 150 km před Merzougou a já budu muset přestoupit na o čtvrt hodiny později jedoucí Supratour (že to bude zrovna můj Supratour jsem ještě nevěděl). Navíc se mi zdá, že i cena lístku byla poněkud přemrštěná. A to i přesto, že se na rozdíl od Supratour  jednalo o dosti zašpiněný autobus s nefungující klimatizací. Radost jsem neměl ale holt jsem se smířil s malým zpožděním. Jenže jak cesta ubíhala, tak místo toho, abychom jeli nejkratší cestou, jsme to objížděli mnohadesítekkilometrovou oklikou. Smířil jsem se tedy s větším zpožděním.
Jenže zrovna v nejodlehlejším bodě cesty se nám uprostřed polopouště rozbil autobus. Autobusáci se ho snažili opravit, ale moc jim to nešlo. Kupodivu po čtvrthodině čekání, zda to spraví za námi zastavil můj Supratour, který zjevně také jezdil delší trasu asi kvůli větším městům. A tak jsem zajásal, že ještě vlastně zpoždění nemám a přestoupím tady. A tak jsem se zeptal řidiče, zda můžu jet s nimi do Merzougy. Následovala krátká odpověď: „No!“ Zavřel dveře a odjel. No, nebylo mi dobře. Naštěstí jsem neměl dost informací o další cestě a tak jsem se holt znovu smířil se zpožděním.
Po asi 50 minutách snahy o opravu u nás zastavil autobus s turisty. Řidič uvolil, že nás hodí alespoň do nejbližšího města. Bohužel to vzal skutečně doslova a vyhodil nás hned u prvních domů. A tak jsem se jal hledat taxi na autobusák.

Na autobusáku jsem zjistil, že odtud žádné jiné autobusy kromě již odjeduvšího Supratour mým směrem nejezdí. A tak mi nezbylo než jít hledat taxi. Na nádraží taxíků jsem tedy sehnal jedno auto jedoucí do nejbližšího města před Merzougou.  Protože jsem nechtěl platit pořádnou pálku, čekal jsem, až se taxi zaplní. Jenže zrovna zapadlo slunce, a tak všichni muslimové po celém dni hladovění seděli za stoly (vlastně na zemi) a jedli. Taxi se zaplnilo až po asi 50 minutách.

Během čekání přišel jiný taxikář, že jede do Merzougy a že mohu jet jeho taxíkem bez přestupu. Dokonce jsme došli i k tomu, že znal rodinu, kde jsem měl bydlet. Jenže když to zpozoroval původní taxikář, připomněl novému, že já už jsem zabraný pro jeho auto a ať si laskavě počká až přijde na řadu. A tak jsem dostal nabídnuto, že buď kromě taxíku do Merzougy ještě zaplatím extra původnímu taxikáři a šéfovi taxiště, nebo holt budu muset jet s přestupem. Taxi bylo i tak moc drahé, takže jsem se rozhodl pro přestup. Taxikáře po hádce o mě nakonec úplně vyhnali ze stanoviště a ten tak odjel bez pasažérů. Čekal ale na mě na přestupním místě a sotva jsem vystoupil už mě táhl do jeho auta. Přitom si řekl o pořádnou pálku, pokud se mu nepodaří naplnit auto. To se mu samozřejmě nepovedlo ale odmítl čekat, a tak jsem se musel smířit, že brzy budu odrbaný až na kůži.
Po telefonu mi alespoň zařídil doprovod od silnice rovnou domu, takže zbytek cesty už proběhl v pořádku. Byl to psychicky jednoznačně nejtěžší den mé cesty.

České obchodnické dovednosti

Následující příběh si vypůjčím od Martina a Inny, které jsem potkal v poušti.
Když se vydali v Tinghiru hledat i o ramadán otevřenou restauraci, dali se do řeči s Maročanem, který je pozval k sobě domů na čaj. Konverzace s ním i jeho rodinou prý byla pohodová a zábavná. Muži zůstali v obýváku konverzovat a ženy se vydali do kuchyně naučit Innu vařit berberská jídla.

Hostitel převedl téma hovoru s Martinem na speciální marockou směs 99 druhů koření. No, kdo by po takovéto specialitě nezatoužil. Když Martina navnadil, nabídl mu, že ho dovede k příteli, který koření prodává, aby si mohl koupit koření za výbornou cenu. A tak se spolu vydali do obchodu, kde Martin koupil 100 g koření za 300 DH (asi 700kč) a s pocitem dobré koupě se vrátili do domu hostitele.
Zde si dali mezitím uvařenou večeři a vydali se zpět do hostelu. Inně se hned po první zmínce o ceně zatočila hlava, ale dala Martinovi ještě šanci přesvědčit ji o výhodnosti koupě tím, že si to ověří u kluka pracujícího v hostelu (mimochodem Morad je naprosto boží mladý berber).
Nejdřív se Martin Morada vyptával, zda zná tuhle speciální marockou směs s 99 druhy koření. Neznal. Žádná taková totiž neexistuje. Známá marocká specialita obsahuje jen 45 druhů, jak nám Morad vysvětlil. První nepříjemné zjištění měl Martin za sebou ještě dříve, než se vůbec dostal k ceně.
Nyní nadešel okamžik pravdy. Kolik za to? Morad měl říct, kolik by za ni sám zaplatil (připomínám, že Martin zaplatil 300 DH). Odpověď byla ještě horší než naše nejhorší odhady. 5DH (asi 12 Kč)!
No řekněme, že to chudák Martin měl ještě hodně dlouho na stole.

 

Maročané jsou prostě různí. Někteří skvělí, jiní udělají pro peníze cokoliv.  Asi jako všude. I tak mám především jejich berberskou většinu rád. Jedno je ale jisté. Zážitky s domorodci zde budou na 90 % intenzivnější než kdekoliv v Evropě.

 

 

Jíja

 

 

Korektura by Kristýna

 

 

Další články z mé cesty po Maroku:

Jací jsou maročtí muslimové

Marocké dobrodružství

Maroko – cesta plná zážitků

Trip po JV Asii:

Megatrip 2018 – jihovýchodní Asie