Zimní Balkán

Zimní Balkán

Rychle dodělané zkoušky jsem chtěl využít buď k dovolené v teplé exotice, nebo v nějaké netradiční lyžařské destinaci. Vzhledem k supernízkým cenám letenek na Balkán vyhrálo lyžování ve skoro teplé exotice. Během dvou týdnů jsem navštívil 4 střediska ve třech zemích (v Makedonii, Kosovu a Černé hoře), potkal se s dvěma přáteli z těchto zemí, nové přátele získal, nastopoval přes sto kilometrů a zažil mnoho příjemných i nepříjemných chvil.

Plán byl následující. Sehnat si parťáka. Vlakem dojet do Bratislavy. Odtud letadlem do Skopje. V makedonském Mavrovu lyžovat a vyzkoušet skialpinismus. Dále v předem nespecifikovaném pořadí lyžovat v kosovské Brezovici, srbském Kopaoniku a v černohorském Kolašniku a Žabljaku. Přitom jsem chtěl každý den alespoň 3 hodiny pracovat.

Reálný průběh cesty

Hned první bod nevyšel. Jiného blázna schopného odjet narychlo na dva týdny na Balkán lyžovat jsem nenašel. Cestovat sám ale obvykle preferuji, takže mě to nemohlo odradit.

Makedonie

Cesta do Makedonie vyšla naprosto nad očekávání. Už v Bratislavě na letišti se se mnou dal do řeči fajn makedonský Albánec, který mi nakonec nabídl odvoz do Mavrova, protože to pro něj byla jen malá zajížďka. Nemusel jsem tedy trávit první noc na letišti a druhý den se složitě dostávat do Mavrova. Kromě odvozu mi i proti mé vůli zaplatil svačinu na benzínce. Bohužel jsem v autě vytrousil Wi-Fi anténu, bez které jsem nemohl pracovat.

Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem v půl druhé v noci dorazil nahlášen před Dimitarovu chatu a zjistil, že si pořídil psa a branka byla zamčená. A tak jsem volal, telefonoval, dělal hluk…. ale nic. Všiml jsem si ale, že vedlejší zjevně neobývaný pozemek má pootevřenou branku a uvědomil si, že Dimitar má z jedné strany chaty terasu, kde by třeba mohly být odemčené dveře. Byly… Vážně se mi ulevilo. Po připojení k Wi-Fi jsem zjistil, že mi Dimitar psal, že šel spát a že je odemčeno. Jenže k otevření branky je třeba pořádně zabrat. To jsem netušil. Navíc ten pes byl druhý nejpřátelštější hlídač na světě hned po tom našem.

Druhý den jsme se vydali s Dimitarovými přáteli lyžovat. Nechal jsem se nachytat na předražené půjčení hrozných lyží, a ještě k tomu na dva dny, i když jsem nakonec druhý den jel úplně jinam. Sněhu dole moc nebylo a nahoře byly jen krátké sjezdovky. Pro rozježdění budiž.

Skiareál Mavrovo

Skiareál Mavrovo

Od Dimitara jsem se teprve zde dozvěděl o tom, že i když zde oficiálně nabízejí skialpové výpravy, vybavení nepůjčují. Další část plánu tak nevyšla.

Po zkušenostech s mavrovskými sjezdovkami jsem se rozhodl navštívit 50 km vzdálené středisko Popova Šopka, které je výš a zdálo se, že nabídne zajímavější terény. Dostat se z Mavrova není úplně snadné. Rozhodl jsem se tedy stopovat. Hned třetí auto mi zastavilo. S příjemným pánem jsme prokecali celou cestu do Tetova, kde mě vyhodil u mýtné brány a pokračoval do Skopje. Já se potřeboval dostat přes město a pak dalších mnoho set výškových metrů do lyžařského střediska. Městské stopování mi bohužel nevyšlo. Musel jsem si vzít taxi. Zde jsem teprve zjistil, jak moc jsem minulý den při půjčení lyží naletěl. Tentokrát jsem platil polovinu za lepší lyže. Terény tu byly úžasné. Bohužel kvalita sněhu otřesná. I tak jsem si ale zalyžoval rozhodně více než v Mavrovu. Po půldni lyžování jsem se potřeboval nějak dostat domů. Dolů do Tetova jsem se opět vydal stopem. Stopování trvalo docela dlouho. Většina aut totiž byla naplněna k prasknutí.  Nakonec mi zastavil pár makedonských Italů a kromě svezení jsem dostal i energy drink (musel jsem asi vypadat příšerně). Z Tetova jsem už domů dojel autobusy.

Skiareál Popova Šopka

Skiareál Popova Šopka

Byl jsem zklamaný sněhem a odpadnutím skialpů. Rozhodl jsem se tedy dát si pauzu a navštívit kamaráda v hlavním městě Kosova – Prištině.

Kosovo

Kosovo je nejmladší evropský stát. Dodnes ho ne všechny státy uznaly. Ihned po překročení hranic je poznat, že Kosované na budování svého státu tvrdě pracují. Desítky kilometrů od hranic silnice vede jedním velkým staveništěm. Skrz hory tu staví megalomanskou dálnici. Celý stát je ve stádiu transformace. Hodně věcí se staví, hodně věcí se rozpadá.

Priština je malé hlavní město. Jedinými zajímavými stavbami zde jsou Katedrála požehnané Matky Terezy, která je postavena v úžasném moderním minimalismu, a údajně jedna z nejošklivějších staveb světa – národní knihovna. Priština je městem studentů. Centrem Prištiny jsou budovy několika zdejších univerzit a přilehlá pěší zóna oblíbená pro svůj bohatý noční život. Úžasné zde jsou ceny jídla i pití. Přitom všechny podniky vypadají skvěle.

Národní knihovna

Katedrála požehnané Matky Terezy

Katedrála požehnané Matky Terezy

Nejlepší na celé Prištině je ale můj kamarád z Erasmu – Martin. Nejenom, že mě seznámil s jeho městem, ale i mě bezplatně ubytoval.

Naše maličkosti na věži katedrály

Po dvou nocích ve vcelku nudné Prištině jsem se vydal do historického města Prizren. To je díky svému historickému centru zapsáno v UNESCU. Významné jsou pevnost, starý kamenný most, mešita a dva kostely v centru. Obejití všeho mi trvalo dvě hodiny.

Historický most

Pevnost Prizren

Ve velice příjemném hostelu Drizza’s House se skvělým personálem jsem byl jediným hostem. Navíc mě překvapilo, jak moc využívají internet pro zvýšení komfortu cestovatelů. Nabízí vlastní informační portál, kde se cestovatel dozví vše potřebné o městě ještě dříve, než sem přijede.

Další den jsem se měl sejit s Martinem ve 30 km vzdáleném lyžařském středisku Brezovica. Bohužel jediný vygooglený autobus zřejmě v zimě nejezdí. Čekal jsem na něj v dešti marně. Rozhodl jsem se tedy pro stopování. No jo, jenže tu nejezdí skoro žádná auta. A ani tomu zbytku se nějak nechtělo zastavovat. Stopováním jsem ztratil 2 hodiny. Nakonec jsem se tam ale díky třem autům dostal. V prvním z nich jsem dokonce dostal k snídani čerstvý, ještě voňavý kruhovitý rohlík.

Teď si představte, že se táhnete 30 km 4 hodiny, přijedete na místo a lanovka zavřená. Kdekoho by to mohlo dohnat k zoufalství. My ale zachovali chladnou hlavu a zabrali poslední dvě volná místa ve zdejší hospůdce. Nad horkým čajem jsme se jali bědovat nad našimi zbytečnými cestami. Dvě a půl hodiny před oficiálním uzavřením lanovek nakonec jednu lanovku spustili. Půjčil jsem si tedy lyže a koupil skipas. Následovalo hodinové čekání ve frontě a pak dvě jízdy nahoru a dolů. Díky půlmetru čerstvého sněhu jsem si, na rozdíl od Balkánců, kteří neumí lyžovat ani na upravené sjezdovce, konečně užil trochu freeridu. Ale za oněch 24 eur za lyže a skipas to vážně nestálo. Nemluvě o náročné cestě tam. A to jsem nevěděl, co mě čeká při cestě domů…

Skiareál Brezovica

Skiareál Brezovica

Na další čtyřhodinové stopování jsem už neměl čas ani nervy. Nechal jsem se tedy autobusem odvést do nejbližšího města ve směru Priština, odkud jezdili autobusy do Prizrenu. Bohužel jsem tam dorazil 10 minut po odjezdu posledního z nich. Nezbylo mi tak nic jiného, než dát dalších 25 eur za taxi. Domů jsem dorazil pozdě večer, psychicky i fyzicky zcela vyčerpaný, lehčí o mnoho desítek eur.

Už jsem se těšil, až tuhle prokletou zemi opustím. Pro to jsem ale musel následující den vstávat před šestou, abych stihl lepší ze dvou autobusů jedoucích do Černé Hory. Samozřejmě nejel a jel jen ten horší (o mnoho hodin pomalejší) o dvě hodiny později.

Černá Hora

Černá hora si získala moje srdce a mám z ní tolik zážitků, že si vyslouží samostatný článek – Zimní Černá Hora.

Albánie

Po dni u Černohorského moře jsem se vydal na poslední cestu – cestu přes Albánii do Prištiny, odkud mi další den letělo letadlo. A protože autobus měl jet skrz město Shkodra, které se zdálo být zajímavé, neodolal jsem a vyrazil o několik hodin dříve, abych město prozkoumal.

Z autobusu jsem se nechal vyhodit na začátku města pod pevností Rozafe. Spíše než pevností to je dnes jen zřícenina pevnosti. Stále ale rozhodně stojí za návštěvu. I když samotná pevnost není až tak zajímavá, tak je odtud skvělý výhled na všechny strany. Především potom na Skadarské jezero a řeky Kir a Buna,  na jejichž březích město Shkodra leží.

Pevnost Rozafa

Během prohlídky se mi stala originální příhoda. Dvěma hezkým mladým Albánkám snažícím se o společné selfie jsem nabídl, že je vyfotím. Jak už to bývá, ptali se, odkud jsem. Když jsem odpověděl, že z České republiky, tak ale následoval výbuch nadšení jedné z nich a vysvětlení, že přesně říkala kamarádce, že jsem určitě Čech. A to i když mě viděla jen z dálky a neměla šanci slyšet mě mluvit. Nakonec jejím vysvětlením bylo, že její ex byl také Čech a od té doby to prostě nějak pozná. Tak nevím, zda mám být tedy potěšen nebo spíše pohoršen. Jako odměnu za vyfocení jsem dostal pár tipů, co v Albánii v létě rozhodně navštívit.

Následně jsem se vydal do města. Byl to úplně jiný svět než v minulých dnech v Černé hoře ale i ostatních balkánských státech. Poprvé jsem se cítil být v ohrožení a znechucen. Nejenom, že je to asi nejšpinavější město, kde jsem kdy byl, ale i samotní lidé působí vyloženě nepřívětivě. Po ulicích postávají pochybná individua, z hospody na mě volali pijci, ať jdu k nim, často jsem byl bezdůvodně tázán, odkud jsem. Když jsem si na chvíli sedl v parčíku na lavičku, abych ulevil svým zádům a dal si svačinu, stal jsem se terčem několika dětí žebrajících o peníze.

Zvláštní bylo, že mě tu na ulici oslovili dvě Italky, že jsme se prý předchozí den potkali v černohorském Ulčinji. Jenže já si nepamatuji, že bych tam snad jakéhokoliv turistu, kromě Japonců na hostelu, potkal.

Ale abych jen nestrašil: Shkodra nabízí i několik pěkných věcí. Pěkné jsou mešity  Parruca a Ebu Beker, ortodoxní kostel a kostely svatého Štěpána a Panny Marie. Nejpříjemnějším překvapením ale byla pěší zóna v samotném centru lemovaná krásnými domky. I ve zbytku města jsou mezi tím vším bordelem rozesety různé krásné domy. Někdy jde o hotely, jindy o různé veřejné budovy.

Gymnázium

Radnice

Mešita Ebu Beker

Ortodoxní kostel

Pěší zóna v centru

Kostel svaté Panny Marie

Po třech hodinách jsem s úlevou, že už mě nečekají žádné cestovní problémy, město opustil přímým autobusem do Prištiny, ze které jsem po další noci u Martina následující den měl letět domů. Nebyl bych to ale já, aby se ještě něco nezvrtlo.

Ráno, 3 hodiny před odletem, jsem se připojil na Facebook a našel tam zprávu od neznámého pisatele, že jsem si u nich v autobuse nechal pas. Na albánských hranicích jsem ho totiž zastrčil do sedačky přede mnou, abych ho měl po ruce. Jenže jsem ho tam nechal. Tou dobou byl můj pas na cestě z Černé Hory zpět do Kosova a měl dorazit až dvě hodiny po mém odletu. Z Kosova lze cestovat jen s pasem nebo občankou s biometrickými údaji. Ulevilo se mi tedy, že by to mohlo jít na občanku (netušil jsem, že v ČR se občanka s biometrickými údaji nevydává). Lidi z Wizzairu jsem dokázal přesvědčit, že tam biometrické údaje jsou, a že mi tedy mají přepsat letenku z pasu na občanku. Na pasové kontrole už to ale na dobré slovo nešlo a byl jsem krutě vyveden z omylu. Následoval pohovor se šéfem celníků a vysvětlování, proč jsem nestihl ani nahlásit ztrátu pasu natož zařídit si náhradní cestovní doklad. Nakonec mě ale se zdviženým ukazovákem přeci jen pustili.

Shrnutí

Byly to skutečně záživné dva týdny plné milých překvapení i zklamání, skvělých lidí, příšerné dopravy, nudy i dobrodružství… Po dlouhé době jsem viděl dva staré přátele a získal několik nových. Ze zimních cílů jsem splnil sice asi jen tak 40 %, ale za to jsem získal mnoho nápadů a inspirace pro letní dovolenou.

 

Jíja

 

Korektura by Kristýna & Hanka