Expedice Mont Blanc

Miluji překonávání výškových rekordů. Dosud byl mým rekordem Džabal Toubkal s jeho 4 167 m.n.m.. O Mont Blancu jsem si myslel, že je jen pro zkušené horolezce. Strýc Vláďa (zkušenější pokořitel mnoha hor) ale přišel s nabídkou zkusit Mont Blanc pokořit. To se nedalo odmítnout!

Cestu naplánoval na poslední týden v srpnu. Expedice jsme se zúčastnili já, Vláďa, strýc Jirka a jeho syn Ondra, moji bratři Michal a Petr a táta. Abychom se aklimatizovali, předcházel dvoudenní výstup na švýcarskou horu Bishorn (4153 m.n.m.).

Vrchol Bishornu

Dle předpovědi počasí nám zbývaly jen dva dny akceptovatelného počasí. Museli jsme tedy zrušit plánovaný volný den na regeneraci a na Mont Blanc se vydat hned druhý den po sestupu z Bishornu.

Mont Blanc není Sněžka nebo Rysy. Nevede tam cesta, po které můžete vystoupat klidně i v sandálech. Mont Blanc je smrtící hora, na které ročně zemřou desítky lezců. Jenom v posledních dvou týdnech před naším odjezdem zde zemřeli nezávisle na sobě hned dva Češi. Výstup je tedy třeba nepodcenit a vše podrobně naplánovat.

Plán byl následující:

pondělí:

1) Přejet do Francouzského Les Houches a ubytovat se ve stanu v kempu

úterý:

2) Vyjet lanovkou a následně tzv. Mont Blanc tramvají do Le Nid d’Aigle (2 380 m.n.m.)

3) Vylézt po turistické cestě do kempu na ledovci de Tête Rousse (3 440 m.n.m.)

4) Přespání ve stanu

středa:

6) Ve 2 v noci ve svitu čelovek vylézt k chatě du Goûter (3 820 m.n.m.)

7) Po ledovci až na vrchol Mont Blancu (4 810 m.n.m.)

8) Sestup zpět k tramvaji

9) Tramvají a lanovkou do Les Houches k autu a odjezd domů

Hned v prvním bodě nastaly komplikace. Kemp byl “překvapivě” v 11 hodin večer zavřený. Museli jsme tak auto nechat před kempem a ubytovat se sami. Za ubytování jsme následně zaplatili až ráno.

Po zabalení stanů a dalšího vybavení jsme se vydali vstříc nejtěžšímu výstupu v mém životě. Cesta začala příjemně. Lanovka se zubačkou, které z neznámého důvodu říkají tramvaj, nás pohodlně vyvezla do výšky 2 380 m.n.m.

Odsud ale začínalo peklo. 25 °C, zákeřné vysokohorské slunce a 20 kg na zádech. V této výšce nenajdete nic jiného než kamení a štěrk. Jen sem tam nějaká malá odolná rostlinka. Z nějakého důvodu si i přesto množství kamzíků vybralo toto místo jako místo k žití. Na rozdíl od většiny jiných míst se zde turistů nebojí. Klidně se procházejí 3 metry od nás a i s mláďaty pózují před fotopřístroji.

Kamzík

Cesta pro mě málem skončila dříve, než pořádně začala. Jirka se vyhýbal skupině protijdoucích turistů tak, že sešel z cesty a prudký svah vycházel mimo ni. My ho následovali. Před jedním větším kamenem, který Ondra při výstupu uvolnil, stihl Vláďa jen na poslední chvíli uskočit. Já takové štěstí neměl a škrtl mi nohu. Naštěstí jsem z tohoto setkání s kamenem odešel jen s odřenou nohou a později boulí.

Po 3 hodinách trmácení po štěrkové cestě mezi skálami a vysokými srázy jsme dorazili do kempu. No… Kempu… Místo slibovaného ledovce se jednalo o obrovské kamenné pole. V tomto kamenném poli se nalézala místečka o velikosti stanu, kde byly kameny seskládány tak, že tvořily jakousi podlahu. My měli štěstí a podařilo se nám obsadit několik míst, kde velké kameny vůbec nebyly a stan jsme tak měli na štěrkem zasypaném ledu. Sice to znamenalo vlhko a chlad zespodu, ale nedovedu si představit spaní na něčem tak tvrdém jako jsou seskládané kameny. Se západem slunce jsme ulehli do spacáků. Čekalo nás vstávání v půl druhé v noci a jeden z nejtěžších dnů v mém životě. Naštěstí budeme mít batohy lehčí o stany, spacáky a další při výstupu nepotřebné věci.

Kemp

Úsek mezi kempem a chatou du Goûter je tím nejprudším na celém výstupu. Navíc se zde prochází velmi nebezpečným žlabem přezdívaným Kuloár smrti. Už mnoho lidí zde zemřelo nebo bylo zraněno padajícími kameny (https://www.youtube.com/watch?v=_LHwYupe_WE). My z kempu vyráželi jako jedna z posledních skupin ve 2 hodiny v noci. I přes všudypřítomnou tmu, narušovanou jen svitem čelovek lezců, jsme tento úsek po dvou hodinách zvládli.

Noční výstup

Následovalo nandání maček a chůze po sněhové střeše nad chatou du Goûter. Představte si takovou tu běžnou skloněnou střechu a na ni půl metru širokou římsu. Teď si místo tašek představte sníh a led, výšku i délku zmnohonásobte a přidejte zatáčky. A nezapomeňte na tmu. Přibližně tak nějak zde vypadá cesta. Po obou stranách prudký ledový sráz, na jehož dno ani nedosvítíte. Vzhledem k rovinatosti a přitom nebezpečnosti mě tento úsek velice bavil.

Po čtvrt hodině jsme došli k místu, kde ledovec začíná prudce stoupat. Zde jsme se navázali na lano, abychom se vzájemně jistili, pokud by někdo uklouzl. V úvodu zmíněný Čech zemřel právě po uklouznutí na ledovci, kdy nebyl jištěn a zřítil se z několikasetmetrového srázu. Bohužel už po několika výškových metrech to táta vzdal. Špatně snášel vysokou nadmořskou výšku a byl příliš unaven. Pokud by s námi pokračoval dál, pravděpodobně bychom kvůli počasí nestihl vylézt na vrchol a rozhodně bychom nestihli cestu zpět tramvají. Vzhledem k nebezpečnosti předešlé cesty se Vláďa rozhodl obětovat a na cestě zpátky tátu “ohlídat”.

Zbytek výpravy kromě fotografujícího Jirky

Naši nově jen pětičlennou skupinu čekala další chůze v říši ledu a sněhu. Obzor se začínal pomalu osvětlovat. To mi dodávalo další a další energii k pokračování v chůzi. Byli jsme ale na špatné straně hory a k místu, kde bychom mohli pozorovat východ slunce, nám ještě zbývalo několik set metrů a někteří členové naší skupiny byli příliš unaveni, než aby udělali vše pro to, abychom východ stihli.

Sil rychle ubývalo. Každých pět minut jsme zastavovali. Já s bratrem Petrem jsme šli první. Oba jsme ale příliš namotivovaní na to, abychom přiznali, že už také nemůžeme. Po chvíli chůze jsme se tak vždy začínali modlit, aby se už zezadu skupiny ozvalo ono osvobozující “Pauza!”. Když jsme konečně vylezli na rovnější část cesty, odkud jsme navíc mohli pozorovat vyšlým sluncem osvětlený obzor, byli jsme už naprosto vyčerpaní. Většina z nás se už ani neudržela na nohou. Bylo ale odtud vidět turistický přístřešek Valot, který byl příslibem možnosti pojíst trochu jídla a schovat se před sílícím ledovým větrem. S vypětím všech sil jsme tedy pokračovali.

Pohled na Mont Blanc a Valot

Přístřešek Valot jsou vlastně dvě boudy. Jedna větší, kde se dá vcelku dobře schovat a posvačit. Bohužel byla naprosto plná. Schovali jsme se tedy do druhé, ve které ale bylo WC. Věřte, že větší puch než tento jste určitě ještě nikdy necítili! Jenže jsme byli příliš unavení a zmrzlí, než abychom toto místo opustili.

Vítr sílil, mraky houstly. Nám chybělo posledních 500 výškových metrů. Petr rovnou oznámil, že dál už nejde. Že je bez sil a zmrzlý. Jirka byl na tomto místě už podruhé. Při prvním pokusu zde kvůli počasí skončil. Pravděpodobně i to vedlo k tomu, že svolil, abychom se i přes špatné počasí pokusili o zdolání vrcholu. Upřímně i já jsem při pohledu na silný vítr a viditelnost jen na pár metrů měl velké pochybnosti o rozumnosti další cesty. Ale už nikdy nechci podstupovat takto náročnou cestu a tak jsem byl jednoznačně pro další pokračování ve zdolávání nejvyšší hory Evropy. Jak jsme se později dozvěděli od táty, i zkušení horští vůdci mluvili o výstupu na horu v tomto počasí jako o sebevraždě.

Počasí se rychle zhoršovalo

Zbyli jsme poslední čtyři odvážlivci. Ten den jsme byli z daleka poslední skupina (později jsme zjistili, že předposlední). Tak moc jsme to ale chtěli zvládnout… Vydali jsme se tedy znovu na cestu. Nyní už jen s jediným batohem, který nesl Michal, protože ho prý hřál a nevadil mu. Představa blížícího se vrcholu mi dodala tolik energie, že jsem se cítil skvěle jako za posledních 5 dní nikdy. Jediný, kdo mě okrádal o naději, byl Jirka, který vypadal velice znaveně a často zastavoval. Naštěstí ale s každými 50 výškovými metry jako by nabíral novou energii a my se tak stále rychleji blížili k vrcholu. Pokud jsem o části na začátku ledovce mluvil jako o nebezpečné, tak zde platí to samé – jen trojnásob. Opět se jde často po hřebínku, kde máte na jedné nebo obou stranách stametrové srázy. Přidal se ale vítr. Upřímně jsem nechápal, že ještě není výstup na Mont Blanc bez horského vůdce zakázán.


Po cestě se na nás alespoň na chvíli usmálo počasí, uklidnil se vítr, mraky se roztáhly, ukázalo se sluníčko. Měli jsme asi tak 2 minuty na udělání několika fotek.

Pohled pod vrcholem

Po dvou hodinách od svačiny v 10:20 jsme konečně dorazili na vrchol. Unavení, šťastní, naštvaní, že vrchol není nijak označen a je tak vlastně dost nefotogenický (kór když je viditelnost sotva 5 metrů). Vichřice nám šlehala zmrzlý sníh do obličejů. Udělali jsme si tak jen několik fotek v bílé tmě a Jirka otevřel vrcholové pivo. Já nechal vrcholový cider na později.

Vrchol Mont Blancu

Vítr ještě zesílil. Každou chvíli jsme se museli otáčet zády a někdy si dokonce i klekat, aby nás nesmetl z vrcholu zkratkou dolů. Vydali jsme se zpátky stejnou cestou dolů. Neustále jsme byli ve střehu, aby nás náhlý poryv větru nestrhl do hlubin. Po hodině jsme dorazili k Petrovi, připravili se na další sestup a pokračovali.

Mrzly dokonce i batohy

Po chvíli klesání jsme potkali skupinu, která šla teprve nahoru. Upřímně bych se nedivil, kdyby tam zůstali dodnes.

Často jsme museli kvůli větru zastavovat. Ve stoje se nedalo větru odolávat a museli jsme si tak klekat a jistit se cepíny. Důsledkem větru a hustého sněžení ale není jen ztížení chůze a zima. Daleko závažnější problém je, když vám velice rychle zahladí stopy po jakékoliv cestě, která po ledovci vedla. V místě, kde ledovec tvoří jakousi náhorní plošinu, jsme tak ztratili i poslední náznaky cesty. Zpočátku nás to až tak neznervózňovalo, protože jsme věřili v naše orientační schopnosti. Jak jsme ale šli stále po rovině a ne a ne začít klesat, začínali jsme být čím dál tím nervóznější. Jirka vytáhl telefon a snažil se zorientovat díky mapám.cz. V jeden okamžik jsme se museli vrátit o několik desítek metrů zpět, protože to vypadalo, že tamtudy cesta určitě nevede. Podařilo se nám dojít k černé slupce od banánu. Ta byla jasným důkazem, že jsme nedaleko cesty. Petr jako nejlepší orienťák dokázal odhadnout, kudy bychom měli pokračovat. Jirka s telefonem v ruce ale prosazoval téměř opačný směr. Vytáhl jsem tedy telefon i já a musel potvrdit Petrovu teorii. I přes Jirkovu zarputilost jsme se tedy vydali Petrem odhadovaným směrem a skutečně jsme po několika minutách došli na první jasnější náznaky cesty. Ty jsme tedy sledovali a cesta skutečně začala konečně klesat. Byli jsme zachráněni.

Vítr bral i lano, na kterém jsme byli uvázaní

Cestou dolů jsme dokonce předběhli dvě skupinky Slováků. Na ledovcové střeše těsně před koncem ledovce jsme museli chvílemi lézt po čtyřech. V životě jsem takto silný vítr nezažil.

Poslední kroky na ledovci

Když jsme se konečně dostali z ledovce, věděli jsme, že od teď už to bude především souboj s časem, abychom stihli zubačku dolů a nemuseli strávit další noc v horách. Další cesta už probíhala bez velkých komplikací a asi třikrát rychleji než cesta nahoru. V Kuloáru smrti padalo díky větru ještě více kamenů než obvykle, ale opět jsme měli štěstí a přežili jsme. Všichni kromě Vládi nakonec stihli poslední vláček navazující na lanovku, i když Jirka způsobil jeho zpoždění, jelikož dobíhal na poslední chvíli a neměl připravenou jízdenku. Pro Vláďu jsme o hodinu později museli jet autem na konečnou stanici vláčku.

4/7 naší výpravy zdolalo nejvyšší vrchol Evropy. Všichni zůstali živí a zdraví, i když nohy nás budou bolet ještě mnoho dní poté. Byl to skutečně náročný zážitek plný utrpení a nebezpečí, ale stálo to za to!

 

Jíja

2 komentáře

  • Franta 07.09.2017 Reply

    Vice fotek Jindro prosim 🙂

    • jija 06.11.2017 Reply

      Hele, hromadu jich najdeš na facebooku. Blog se mi tím nechce přeplňovat.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.