Korsika - hory celého světa

Údajně nejkrásnější evropskou značenou dálkovou trasu najdete na Korsice (viz. třeba zde).  Kromě krásných hor tu najdete i jedny z údajně nejkrásnějších pláží v Evropě.  To vše lze zažít i velice lowcostovým způsobem.

Má motivace

Na Korsiku jsem se chtěl vydat právě kvůli oné známé trase GR20. Už přes rok jsem sledoval akce na letenky a když se v zimě objevily levné letenky na srpen, moc jsem neváhal. Koupil jsem letenky pro sebe, bratry a přítelkyni Marci.

Přípravy na cestu

Do poslední hodiny jsme se rozhodovali, kde budeme spát, a tedy co vše s sebou táhnout. Nakonec jsme se rozhodli spát ve stanech. K letenkám jsme si tak museli přikoupit jedno velké odbavené zavazadlo. Množství nákladu jsme vyřešili velkým jutovým pytlem, do kterého jsme dali kempingové vybavení. Po příletu jsme si jednotlivé věci rozebrali, rozstrkali po batozích a pytel celý týden používali jako rohožku před stan.

Plán cesty

Naplánovali jsme si začít na jižním konci GR20 a jít po ní na sever. Předposlední den jsme chtěli nezávisle na tom, kam dojdeme, vyrazit k moři na pláž, abychom uspokojili i tužby bratrů. Z plánů jsme nakonec nedodrželi vůbec nic.

Naše cesta

Doprava po ostrově

Očekávali jsme hustou síť autobusů a časté vlaky. Ihned po příletu jsme ale krutě narazili. I mezi dvěma velice významnými městy Bastiou a Bonifaciem se autobusem přepravíte jen jednou za den. Vlaky mezi Bastiou a Ajacciem jezdí také párkrát za den.

Nejlepším způsobem dopravy se ukázalo být stopování. Až na zapadlé horské silničky je zde všude hustý provoz. Zjevně ani místním a ostatním turistům nezbývá nic jiného, než jezdit všude autem. Úspěšnost stopování je pak nepřímo úměrná hustotě provozu. Vždy jsme stopovali po dvojicích. My jsme s Marci měli samozřejmě výhodu, ale i bratři vždy dostopovali, kam potřebovali. S Marci jsme nastopovali celkem 440 km 18 auty.

Počasí

Počasí v horách tu je, jak už to tak bývá, naprosto nevypočitatelné. Několikrát večer přišla bouřka. Ta ale byla vždy lokální. První nás vytopila v kempu, před další se nám podařilo schovat ve správném údolí. Na vrcholcích hor se často dostanete do chladného mraku. Stačí ujít pár set metrů a opět se pečete na sluníčku. Rozdíly mezi teplotou u moře a v horách jsou obrovské. Já bych u moře celý den nevydržel.

Jazyk

Korsika patří Francii. Z historických důvodů zde ale mnoho místních mluví italsky nebo korsičtinou. Top jazykem je zde ale francouzština. Doporučuji si především zjistit základy výslovnosti. Mnohem lépe se stopuje, když vám ostatní rozumí, alespoň kam že to jedete.

Corte

Když jsme na letišti zjistili, že se na jižní začátek GR20 nedostaneme autobusem, rozhodli jsme se vydat raději do nějakého dostupnějšího místa. Tím bylo město Corte přibližně uprostřed hor. Tam totiž jel za asi hodinu vlak z nádraží vzdáleného jen pár km od letiště.  Jenže už po prvních pár metrech v krutém korsickém vedru s těžkým nákladem jsme zjistili, že chození bude daleko těžší, než jsme čekali. Od samého začátku jsme tedy zkusili stopovat.  A ono to kupodivu vyšlo.

Jedno z prvních aut nám zastavilo a vzalo nás všechny 4 na nejbližší zastávku vlaku. Vlak ale měl jet až za 40 minut, a tak jsme se v euforii z prvního úspěchu rozhodli zkusit dostopovat i na přestupní stanici směrem do Corte. I přesto, že jsme stopovali ve městě, jsme s Marci byli úspěšní a pán, který jel na nákup do pár set metrů vzdáleného obchodu nás hodil několik kilometrů až do přestupního města. Rozhodli jsme se dostopovat až do Corte. Ještě jsme ani nedošli na vhodné místo a už nám zastavila mega punk místní žena, která ani neměla zadní sedačky. Vzala nás až do Corte.

Kluci stopování nevzdali, a i když až do přestupního města museli dojít pěšky, nakonec asi tři hodiny po nás do Corte také dostopovali. Nás s Marci mezitím stihla ve stanu vytopit bouřka.

Corte je malé historické městečko s pevností na skále. Projít celé historické centrum lze i za necelou hodinu. V okolí města pak najdete několik kempů. My byli v tom přímo pod pevností. Byl dost dobrý.

Tahání se s batohy nás natolik odradilo, že jsme se rozhodli zůstat v Corte noc navíc a udělat si výlet k jezerům Lac de Melo, de Capitello a de Goria. To se ukázalo být odvážným ale skvělým nápadem. Trasa 30 km s převýšením 1800 m. To byla pěkná dávka i pro nás. Navíc začíná 15 km od Corte.

Opět se na nás usmálo štěstí a zastavila nám hned první dvě auta. Na startu jsme tedy byli velice rychle. Cesta k prvnímu jezeru je velice frekventovaná a vcelku jednoduchá.

K druhému jezeru se vydává o poznání méně lidí.

Cestou ke třetímu jezeru jsme potkali jedinou skupinku. Mezi druhým a třetím jezerem se konečně projevilo specifikum místních cest. Jsou velice špatně značené a často jsou naprosto neznatelné. My, jako orienťáci, navíc nikdy nejsme ztrátou cesty znepokojeni a chodíme klidně jen podle GPS. Občas jsme tak chodili po hladkých příkrých skalách, či ze skalek seskakovali. Prostě správné dobrodružství.

U posledního jezera už nám bylo jasné, že chceme-li být v kempu za světla, musíme být o hodně rychlejší než mapy.cz. Problémem bylo, že část cesty vede okolo úžasného potoka poskytujícího desítky příležitostí ke skokům do přírodních bazénků. Tomu já nemohl odolat ani kdybych měl dorazit do kempu o půlnoci. Minimálně půl hodiny jsem nás tedy zdržel dováděním jak šťastné dítě na hřišti. Při jednom uklouznutí a následném pádu do skalní průrvy jsem se skoro až bál o život. Nevím jak, ale vyvázl jsem jen s naraženým loktem a pár odřeninami.

Tma nás nakonec přepadla asi 15 km od kempu.  Ještě 3 hodiny jsme šli po tmě. Přišlo nám totiž cool dokázat si, že nepotřebujeme pro chůzi po cestě žádné světlo. Upřímně už posledních 15 km nás hnala jen snaha, nezůstat v noci venku. Všichni jsme byli naprosto mrtví, ale nikdo nechtěl být ten, kdo bude zdržovat, a tak jsme i po 20 km měli vražedné tempo. Do kempu jsme dorazili naprosto zničení, ale šťastní a pyšní, co jsme dokázali. Do mé další cesty do Rumunska to byl jednoznačně životní výkon.

Ajaccio

Ajaccio je největší ale nezajímavé město na západním pobřeží ostrova. My sem dostopavali vykoupat se v moři po náročném treku v horách.

Zde jsme se rozdělili. Bratři se rozhodli do hor nevracet a vydat se podél pobřeží do Bonifacia. My se po velice krátkém vykoupání vydali autobusem do hor do kempu Bivouac col de Verde, odkud jsme plánovali konečně vyrazit na GR20. Právě silnice ze Scrivana do kempu byla jedinou, kde jsme měli obrovský problém se stopováním. Téměř nic tu nejezdilo a vzalo nás až asi 4. auto po hodině a půl chůze.

Pozzi

Na trek s těžkými taškami se nám stále nechtělo. Navíc pár kilometrů od kempu byla krásná jezírka mimo GR20. Opět jsme tedy pobyt v kempu prodloužili a vydali se na místo s názvem Pozzi. Opět nás čekal dlouhý trek.  Tentokrát jsme si naplánovali 28 km s převýšením 2 km.  Ke klidné cestě nám nepomohlo ani to, že jsme ráno zaspali. Cesta ale vedla v několika úsecích po GR20, takže jsme konečně začali plnit cíl cesty. Pozzi je nádherné místo. Jedno z nejkrásnějších, na jakém jsem kdy byl. Na dně údolíčka tu najdete dokonalý trávníček jak z Teletubbies. Tady je ale navíc protkaný malými mělkými jezírky. Celým tím protéká potůček. Na konci údolíčka je vodopád.

Zde jsme strávili asi hodinu. Zůstali bychom tu daleko déle, kdyby nás nehonil čas. Nejtěžší část nás totiž teprve čekala. Přechod přes hřeben k jezeru Lac de Bastani. To je jen mírně nadprůměrně hezké a my k němu šli především proto, abychom nemuseli jít z Pozzi stejnou cestou zpět. I zde je znát nižší turističnost, protože jsme nevýraznou cestičku neustále ztráceli.

U jezera jsme se dostali do situace, kdy jsme pro příchod za světla potřebovali být o hodinu rychlejší než mapy.cz. Nakonec jsme byli rychlejší téměř o dvě hodiny. Zbylá cesta totiž byla vcelku nudná. Nejprve se sešlo do lyžařského střediska a odtud po GR20 až do kempu. Největší zajímavostí zde byly obrovské pláně shořelých lesů.

GR20

Následující dva dny jsme se konečně se všemi věcmi na zádech vydali po GR20. Cesta to byla náročná. Každý den jsme ušli jen něco okolo 15 km.  Šli jsme po nádherných hřebenech. Chvíli mezi loukami a divokými koňmi, chvíli jsme lezli části, které by si zasloužili alespoň nějaké jištění, pak zase lesem, chvíli v mracích, jindy nás spalovalo slunce…

Spali jsme v kempu 1700 m.n.m. Z GR20 jsme sešli mezi městy Zicavo a Aullene.

GR20 chci, i přes krátkou část kterou jsme šli, věnovat celý článek. Je to fascinující cesta.

Cesta do Bonifacia

Naším cílem bylo se ještě ten den dostat za bratry do Bonifacia ležícího na úplném jihu ostrova.

Hned na nikam vedoucí silnici z hor jsme stopli auto místního dědy s vnukem a jeho přítelkyní na návštěvě z Francie. Ti nám ukázali vodopád, který ani mapy.cz neznají. Mladí tam zůstali a děda nás vezl dalších 20 km do města, odkud se nám bude prý dobře stopovat. Po cestě nám přitom udělal zastávky u termálních pramenů a eukalyptových stromů.

Ukazoval nám, kam chodil do školy a kde žil. Skutečně hned první projíždějící auto nám zastavilo a dovezlo nás až k hlavní silnici spojující Ajaccio a Bonifacio.  Zde už to ale začalo být mnohem horší. Stopování trvalo dlouho, a hlavně nás vždy vzal někdo, kdo jel jen do jednoho z dalších měst. Nakonec jsme se tak do Bonifacia dostali až při západu slunce a to po 4 dalších stopech. Z cesty bych zmínil město Sartène, ve kterém se sice příšerně stopovalo a zdrželo nás úplně nejvíc, ale vypadalo velice historicky a pěkně.

Bonifacio

Bonifacio je nejkrásnější město na Korsice. Jeho historická část leží na vysokém útesu vybíhajícím daleko do moře. V zálivu mezi výběžkem a ostrovem kotví desítky superluxusních jachet.

Město stojí za návštěvu přes den i v noci. Mimo jiné navštivte i místní hřbitov. Podobně jako ostatní místní hřbitovy se hodně odlišuje od těch českých.

K pokochání je už samotná příjezdová silnice, kterou mezi kempem a městem lemují zajímavé pískovcové útvary.

V Bonifaciu jsme spali v kempu L’Araguigna. Ten má sice úžasnou lokalitu pár minut pěšky od města, de facto skrz něj ale vede hlavní příjezdová silnice do města. Celou noc tak slyšíte auta, jak kdyby vám jezdila hned za stanem. Prý jsou tu i další kempy. Mapy.cz ale žádné jiné neznají.

Cesta na letiště

Poslední den jsme si dali jednoduchý cíl – po prohlídce Bonifacia dostopovat k letišti a tam někde přespat.  S Marci jsme se rozhodli v případě dobrého stopu navštívit i známé město Porto-Vecchio. To je sice známé především pro krásné pláže v okolí, na ty my jsme ale neměli čas ani chuť. Jen jsme si prošli historické centrum a pokračovali dál.

Tahle cesta byla velice podobná té do Bonifacia – byla hrozná! Čekali jsme dokonce ještě delší časy na stopy. Opět jsme vždy chytili někoho jen na pár kilometrů. Potřebovali jsme 6 stopů a na letiště jsme dostopovali večer. Bratři, kterým stačily pouhé dva stopy a stihli tak koupáni na pláži, mezitím našli výborné pole 3 km od letiště, kde jsme v obležení komárů přečkali noc.

Bratři

Zatímco my se pachtili v horách, bratři si užívali dovolenou snů. Hned druhý den po rozdělení se jim podařilo „stopnout“ jachtu. Lépe řečeno si jich všimla podobně stará skupina Francouzů, která kotvila s půjčeným katamaránem v zálivu, ve kterém bratři přenocovali. Na katamarán je pozvali, hráli společenské (chlastací) hry, chlastali, potápěli se a užívali si skvělé společnosti. Druhý den se s nimi dokonce asi 25 km svezli, takže ani z toho chození po pobřeží moc nebylo.

Kromě pobřeží se ale přeci jenom vydali do hor, a to na horu Uomu di Cagna, která je podle fotek také nádherná.

Shrnutí

Korsika je relativně malý ostrov, a přitom má stovky tváří. Každá část hor vypadá jako z úplně jiné části světa. Chvilku si tak připadáte jako v Kanadě, ujdete pár kilometrů a jste rázem v Alpách, za chvíli pro změnu v Rumunsku… Dokonce i náznaky Indonésie jsem zde našel. Plážisté tu najdou i krásná místa u moře. Navíc je to snad zatím nejlepší místo na stopování, na jakém jsem byl. I přesto, že je to francouzský ostrov, a i sám o sobě je dost drahý, tak při dostatečné zásobě jídla z ČR (třeba Many) a spaní ve stanu se zde dá zažít docela levná dovolená. Bez letenek jsme se vešli do dvou tisíc korun za osobu.

Jedná se o jedno z nejkrásnějších míst v Evropě!

Jíja

korektura by Hanka