Jak jsem vnímala přítomnost partnera u porodu a po něm? [Kiki]

,Poprosil jsem Kristýnu o pár vět shrnujících její pohled na mou přítomnost u porodu našeho miminka k článku Otec u porodu ano či ne? A co po něm?. Nakonec ji těch pár vět zabralo 3 dny a z páru vět se stalo přes 800 slov. Proto Vám zde nabízím její neupravený (a zcela nevynucený!) pohled na to naše dobrodružství.‘ Jíja

Jako prvorodička jsem na začátku vůbec neměla ponětí do čeho jdu. Ano, každý viděl v nějakém filmu scénu s porodem, ale film je prostě film a spíše, než nějakou vypovídající hodnotu vám dá leda tak klišé, která vás mohou spíše znejistit nebo dokonce vystrašit.
Přesně z tohoto důvodu vidím roli partnera naprosto nezastupitelnou. Ale pozor! Myslím tím roli partnera nejen u porodu, ale v celém průběhu těhotenství i po něm. Na miminku jsme přeci také „pracovali“ společně, tak proč by měl najednou někam zmizet?

V těhotenství … se v relativně krátké době uděje v těle ženy spoustu zásadních změn, které s sebou nesou i změny psychického rázu a děje se to tak rychle, že není jednoduché to jen tak zpracovat. A přesně tady mě můj partner uměl podržet. Když jsem se v prvním trimestru probudila v louži krve, nepanikařil, nebyl zhnusený, ale naopak mě uměl uklidnit, doprovodil mě do nemocnice a byl tam pro mě. Když jsem začala přemýšlet nad tím, zda bych neměla nějak upravit jídelníček, vzal mobil a začal na netu zjišťovat, co je a není vhodné v těhotenství jíst a pít. Když jsem se ve druhém trimestru cítila zase relativně „normálně“ a chtěla normálně fungovat, byl to on, kdo mě bral na výlety, na ferraty a odpálkoval ty zlé jazyky, kteří mě zrazovali od všeho a nejspíš chtěli, abych všechny dny proležela v posteli jako nemocná (jako by se můj život měl smrsknout pouze do toho, že jsem chodící inkubátor). No a když se pomalu ale jistě začal blížit den D, sjížděl se mnou předporodní kurz, konzultovali jsme a zhodnocovali zjištěné informace a domlouvali se, co by se líbilo a nelíbilo nám, jak bychom chtěli, aby vše v ideálním případě probíhalo a co dělat když….

Při porodu … je žena nejzranitelnější. Najednou se s ní děje něco nového a neznámého a potřebuje svůj bezpečný přístav, který ji klidně pouhým pohledem, dotekem nebo vůní připomene, že je všechno v pořádku a vše, co prožívá je jen předzvěst vytouženého miminka, na které se spoustu měsíců těšila.

Ale pak má ještě další neméně důležitou roli a tou je ochránce nebo jakási bariéra mezi ní a personálem nemocnice. Žena při porodu není pořádně schopna logicky přemýšlet (logická část mozku je upozaděna právě proto, aby byl porod umožněn), ale pokud uslyší slova ohrožení a miminko, odsouhlasila by i císař bez anestezie. Takže pokud se vám stane, stejně jako mě, že vás v porodnici přijímají několik hodin, co chvíli vás stěhují z místnosti do místnosti a pak vám doktor řekne, že dostane antibiotika do žíly každé dvě hodiny a že vám okamžitě zavede tabletu na vyvolání porodu (vy jste zmatená, x hodin jste nejedla a x hodin neměla kdy ani kam si odskočit…), přichází zase role partnera, aby se zeptal, proč antibiotika, jestli nelze ještě počkat na přirozený nástup kontrakcí, případně zda můžeme dostat nějakou dobu na přestěhování na porodní pokoj, jídlo a krátký odpočinek. Můj přítel byl během čekání na samotné finále naprosto boží. Pustil mi oblíbenou hudbu, šeptal mi jak jsem skvělá a statečná, hladil mě a pusinkoval, staral se o můj pitný režim a když jsem potřebovala klid a chvíli jen pro sebe, byl ticho jak myška, dělal si svoje a vyčkával opět na svoji chvíli. Při samotném finále mě pak držel za ruku, instruoval porodní asistentku o našem přání nechat dotepat pupečník a hlídal, aby se nedělo něco, co bych si nepřála. Když pak malá přišla na svět, stal se jejím ochráncem, přesně jak jsem si přála, doprovodil ji na nutná vyšetření, protože já jsem nemohla, a dohlížel, aby s ní bylo pěkně zacházeno a nedělo se něco, co jsme pro ni nechtěli.

Po porodu … to, že byl partner/tatínek s námi v nemocnici, bylo taktéž k nezaplacení. Mohl jít zachránit malou, když nám ji sestra nevrátila, jak slíbila (a malá zatím zbytečně ležela opuštěná na sesterně). No a nikdy nevíte, co se může pokazit. Já začala několik hodin po porodu silně krvácet, museli mě promptně odvést na operační sál a řešit to. A když jsem tam tak ležela (okolo zmateně pobíhalo cca 10 lidí, překáželi si navzájem, napíchávali mi do obou rukou kanyly, a ještě se sháněli po rozdvojce, protože jim to nestačilo. Čekalo se na anesteziology a co chvíli mi doktor zmáčkl na břicho, což způsobilo, že ze mě vytryskl gejzír krve …), vyděšená k smrti a bála se, jestli to vůbec zvládnu, uklidňoval mě pocit, že malá je v bezpečí a s člověkem, který ji miluje a i kdyby se něco opravdu zvrtlo, bylo by o ni dobře postaráno.

Zmínila jsem jen pár příkladů pro ilustraci toho, jak skvělé, užitečné a nádherné je, když rodina opravdu funguje jako rodina a partneři fungují jako tým, pečují o sebe, podporují se a pomáhají si. Přála bych každé ženě, aby měla tak skvělého, otevřeného a milujícího partnera jako mám já.

Kiki