Už mi není 25!
Právě jsem oslavil 26. narozeniny. Mnozí využívají významné dny k ohlédnutí se za dosavadním životem a naplánování dalšího pokračování. Na rozdíl od posledních 6 narozenin mají tyto docela zásadní vliv na můj život. Leč se obvykle úmyslně ovcovitému jednání vyhýbám, udělám tentokrát výjimku.
Co se mění?
Poslední půlrok byl úžasný. Díky bývalému agentovi STB jsem po ČR jezdil za cenu nižší než v první (školní) třídě. Dneškem ale postupuji na další level dospělosti a budu tak muset i platit dospělé ceny. Škoda. Podobně se mi, myslím, zvýší i minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, které jako OSVČ platím. Obecně asi začnu i na cestách častěji narážet na neuznání slevy za ISICa (studentská karta). Zdá se, že se můj život stává poněkud nákladnějším.
To je všechno?! No dobře, beru zpět. Jsou to podobně nevýznamné narozeniny, jako ty ostatní! Nevadí. Už jsem se rozepsal, tak to dopíšu.
Co zůstává?
Pořád jsem student (i když už téměř bez výhod). Kupodivu se stále cítím být spíše mladistvým s několika fyzickými postiženími, než dospělým s občasně dětským chováním. Nadále si budu vážit mnoha skvělých lidí, které kolem sebe mám a obdivovat každého, kdo dokáže žít život podle představ svých, a ne představ okolí. Dál se budu snažit dávat lidem okolo víc než jen úsměvy. Například inspiraci a odlišné pohledy na věc. Dál budu blogovat, programovat i cestovat.
Jak to zatím šlo?
Mnozí by možná řekli, že mám dokonalý život. Upřímně? Fakt ne!
Nechme běžné dětství dětstvím a začněme až někde okolo 15. roku, kdy jsem začal více a více používat vlastní mozek.
Bez ležení v učení a bez nervů jsem dokončil gymnázium. Dokonce maturitou s vyznamenáním. Díky dvěma rokům na jaderce jsem zjistil, že neexistuje nic, co by mě donutilo šprtat se a tvrdě pracovat na neužitečných věcech. I díky těmto dvěma rokům jsem se ale stal jedním z nejlepších studentů na informatice na VŠE. Myslím, že i díky tomu jsem se dostal do party skvělých lidí, s nimiž se dodnes občas setkávám. Bakaláře jsem vystudoval o půl roku dříve než ostatní. Nyní už jen čekám o kolik si prodloužím magisterské studium.
Od fotbalu jsem přešel k orientačnímu běhu a od něj ke sportovnímu téměř nicnedělání. Kvůli cestování i zdravotním problémům. A když jsme u toho zdraví: změnil jsem zubaře díky čemuž se mé zuby zlepšily o 300 %. Už jsem dokonce upustil od teorie, že ve 40 budu mít většinu zubů umělou. Přestaňte se vymlouvat na geny. V těch to vážně není!
Procestoval jsem docela pěkný kus světa. Celkem jsem si odškrtl asi 34 států (z 206). Do značné míry za to vděčím skvělým podmínkám, které mi nabízí společnost, pro kterou primárně programuji. Díky Nano!
I přes svou lásku ke svobodě jsem většinu času strávil zadaný. Poznal jsem totiž tři skvělé holky, které postupně se mnou prožily dlouhé roky. Sice to se mnou neměly snadné, ale věřím, že ani ony těch roků nelitují. Dodnes si jich velice vážím.
Vzdal jsem svou snahu být normálním. Zjistil jsem, že i divní lidé mohou žít docela fajne život. Přestal jsem zkoušet přepít nechutnost piva a ostatního alkoholu. Ani ty desítky lidí slibujících, že naučí pít každého, neuspěli a nadále se považuji za de facto abstinenta (alko i kafo), pyšného na nulovou zkušenost s jakýmikoliv oficiálními drogami.
Díky občasnému zariskování jsem zjistil, že člověk si nemusí ani radikálnější názory nechávat pro sebe, protože lidé, kteří za něco stojí, ho jen kvůli jiným názorům neodsoudí. I díky tomu jsem záhy upustil od původní myšlenky psát blog zcela anonymně. Niterní myšlenky jsem začal totiž ventilovat i mimo online svět a pro blog tak zůstala spíše cestovatelská témata. Vrcholným počinem směrem k absolutní otevřenosti budiž pravidelné tématické večery, které pro skupinu přátel pravidelně pořádám. Už brzy je nabídnu dokonce veřejně přes NaučmeSe.cz.
Dodnes jsem se nenaučil aplikovat pravidla českého pravopisu, psát ani mluvit anglicky ani považovat lidskou bytost za něco speciálního a veledůležitého. Prostě učení mi nikdy nešlo!
I díky firmě, pro kterou primárně dělám a cestám po chudších krajinách, jsem začal čím dál tím více myslet ekologicky. Těšte se. Když vše vyjde alespoň z poloviny dle mých představ, už brzy nastane významná změna ve směřování blogu.
Co jsem se naučil?
Život máme ve vlastních rukách
Jsme to my, kdo určuje, zda si zvolíme cestu snadné jistoty nebo trochu zariskujeme, abychom mohli dělat to, co skutečně chceme. Pravděpodobně nás mnozí budou odrazovat a navádět na jejich snadnější cestu, ale nakonec i oni dokáží akceptovat naše vlastní rozhodnutí. A pokud ne, ignorujme je.
Štěstí není tam venku, štěstí je v nás
Je mnoho šťastných invalidů a je ještě víc nešťastných zdravých lidí. Každý si může zvolit, zda bude šťastný, anebo ne. Našel bych desítky důvodů, proč mít deprese. Já si ale vybral cestu štěstí. Cestu, kde každé nepohodlí je výzvou, každé nebezpečí dobrodružstvím a každý problém budoucí zábavnou historkou.
Svět snese otevřenost
Než dny učení ve stresu, raději hodiny v pohodě
Celý život se méně učím i méně stresuji. Přesto dosahuji přinejhorším průměrných výsledků. Buď mám tedy nějaký dar nebo prostě tahle taktika funguje (tedy pokud nejdete na Medinu nebo ČVUT).
Člověk dokáže daleko více, než by do sebe řekl
Třeba uspořádat cestovatelskou minikonferenci není vlastně nic jiného, než oslovení jedné správné osoby, poslání desítek emailů a nedání na hlasy skeptiků, kteří se občas objeví. Nejhorším skeptikem jsme přitom vždy my sami, když začneme až moc přemýšlet.
Život je zábava s nejasným koncem. Jsem ve třetině života? Polovině? Možná umřu už pár hodin po uveřejnění tohoto článku. Tak či tak chci zemřít s pocitem, že jsem žil, a ne jen přežíval! Díky přátelé, že i vy přidáváte svou postavičku do téhle bláznivé hry.
Comments ()