Zimní Černá Hora

Černá hora se stala nejmilejším překvapením mé zimní cesty na Balkán. Zbytek mé cesty najdete v článku Zimní Balkán. Tento článek navazuje na předchozí v okamžiku, kdy jsem byl zdeptán problémy s dopravou v Kosovu.

Veškeré rozhořčení mě přešlo, jakmile jsme začali stoupat serpentýnami k černohorským hranicím. Přidaly se hromady sněhu a mně bylo jasné, že tohle je ten správný stát. Od té doby, kdykoliv jsem se rozhlédl, vždy jsem viděl po všech stranách hory. Nadobro si mě Černá hora získala, jakmile jsme dojeli k řece Morača. Ta vede desítky kilometrů hlubokým kaňonem. Silnice je vklíněna do skály několik desítek metrů nad řekou. Tento úžasný kaňon přitom končí na dohled od hlavního města – Podgorica.

Kaňon řeky Morača

Podgorica

Podgorica je menší hlavní město, kde toho není příliš k vidění. V porovnání s Prištinou tu není tolik znát vliv komunismu. Naopak se zde objevuje vliv Středozemního moře, projevující se například palmovými alejemi v ulicích či racky konkurujícími holubům. Stejně jako v Prištině i zde budete potkávat mnoho mladých lidí hezčích, než jsou Makedoňané.

Za vidění rozhodně stojí kostel Vzkříšení. Jeho interiér je vymalován vyobrazeními desítek světců z celého světa. Vidět byste měli i starou zvonici Sahat kula a most Tisíciletí. Za zelení vyrazte do parků Avanturisticki Park, Park Šuma Ljubović a parku okolo zámku Kralja Nikole. Všechno lze stihnout za pár hodin chůze.

Kostel Vzkříšení

Interiér kostela Vzkříšení

Avanturisticki Park

I zde jsem si vybral skvělý hostel – Hostel Montenegro. Vede ho tu skvělý kluk –  Koko. Je to veselý chlapík, který je vždy připraven s čímkoliv poradit, rád vypráví, a hlavně tráví večery rozhovory v kruhu hostů. Nevím, zda je to Kokem nebo ne, ale v žádném hostelu jsem se necítil být tak moc vítán a tak moc součástí kolektivu cestovatelů. Každý si tu s každým povídal, vyměňoval kontakty, rady a názory.

Následující den mělo v horách na severu sněžit, takže jsem si raději prodloužil ubytování v Podgorice a vydal se na výlet do Cetinje a Kotoru.

Cetinje

Cetinje je bývalé hlavní město a do dneška zůstalo nádherné. Budovy velvyslanectví a klášter jsou úžasné. Mým tajným tipem je ale průzkum jeskyní nad městem. Najdete je, když se vydáte od kláštera zkratkou na vyhlídku na hoře Orlí Vrch. Kousek za posledními domy najdete zamřížovaný vchod do jeskyně. V mříži je ale vyříznutá díra a jeskyně je díky tomu přístupná. Dříve zde pravděpodobně fungovaly turistické trasy, ale dnes jsou veškerá světla a elektřina vyrabovaná a chodníčky neudržované. Za světla blesku telefonu jsem se zde pln strachu procházel asi 40 minut a stále jsem nedošel na konec cesty.

Klášter

Orlí Vrch

Budova velvyslanectví

Další sympatickou zajímavostí je, že i když jsem zde nepotkal jedinou moderní nebo komunistickou budovu, tak mnoho ulic má lampy se solárními panely. Ty jsou sice ošklivé, ale mnohé to vypovídá o zdejším směřování.

Z Cetinje jsem se vydal pěšky skrz národní park Lovčen do Kotoru. Byl jsem unavený a neměl jsem s sebou pořádnou svačinu ani pití, takže jsem se rozhodl stopovat. Vedla tu krásná silnice, jediná široko daleko, takže jsem si byl jist, že to bude v pohodě. Jak jsem ale narazil, když jsem na celých 25 kilometrech. z nichž po silnici bylo prvních 18 km, potkal jen 5 aut, z nichž mě jen jedno popovezlo asi o 3 km… Musel jsem tak vlastními silami vystoupat 800 a sestoupit 1400 výškových metrů. Bez jídla, bez pití, s blížícím se sněžením a západem slunce. Naštěstí ono tříkilometrové svezení uprostřed cesty mi dodalo hodně energie a naděje na přežití, takže se mi podařilo do Kotoru dojít už hodinu před západem slunce.

Národní park Lovčen

Národní park Lovčen

Národní park Lovčen

Kotor

Kotor je stejně jako Cetinje historické město, které si dokázalo svou starou krásu zachovat. Leží na břehu hluboké zátoky Středozemního moře obklopené horami. Samotné historické centrum má asi kilometr čtvereční a je kompletně obehnané hradbami. Uvnitř najdete bludiště úzkých uliček, v němž narazíte na několik kostelů. V létě se tu jistě tlačí davy turistů, já jsem měl ale všechny uličky jen sám pro sebe. Zajímavými místy jsou i severní a jižní brána.

Přímo z historické části se můžete vydat po hradbách nahoru nad město na vyhlídku a pak dál po cestičce do hor. Právě tudy já do města přišel.

Národní park Durmitor

Další odpoledne jsem se konečně vydal do Žabljaku v národním parku Durmitor. Klasický hostel tu pravděpodobně nemají, a tak jsem se za stále krásných 15 € ubytoval v Guesthausu Underwoods. I zde jsem byl jediným hostem a měl jsem pro sebe obrovskou manželskou postel.

Výhled ze schodů guesthousu

Po ubytování se jsem se vydal na nákup a na večeři. Vybral jsem si malou krásnou dřevěnou hospůdku se jménem Krcma Nostalgija.  I zde jsem byl jediným hostem. Potřeboval jsem zjistit informace ohledně lyžování, a tak jsem se ptal po angličtině. Zdejší zřejmě číšnice i kuchařka v jednom ihned zvedla telefon a volala nejspíše synovi, aby přispěchal, že zákazník chce mluvit anglicky. Do pěti minut přispěchal syn a jal se mě obsluhovat. Bohužel na mé otázky ohledně lyžování neuměl moc odpovědět, ale měl známého u horské služby a tak mu zavolal a dal mi ho k telefonu. Zjistil jsem vše, co jsem potřeboval.

Krčma Nostalgia

Další den ráno jsem se vydal do informačního centra zjistit další informace, netýkající se lyžování. Mimo jiné mi ale bylo oznámeno, že autobus do skicentra jezdí o půlhodiny dřív, než kolik tvrdil chlap z horské služby a že mi o minutu ujel. Vydal jsem se tedy pěšky a stopoval. Jen ve městě mi zastavila snad všechna kolem jedoucí auta (asi 5 aut). Bohužel nikdo nejel mým směrem. Nakonec jsem auto do skiareálu Savin Kuk stopnul až za městem. Byla to německo-srbská rodinka jedoucí lyžovat. S asi desetiletým synem jsem se snažil konverzovat německy. Upřímně ale uměl lépe anglicky než já německy po 10 letech učení. V jeho letech uměl alespoň trochu asi 4 jazyky. Ve skvěle vybavené půjčovně lyží jsem narazil na člověka, který zjevně v Čechách dlouho pracoval, protože se s ním dalo v celku dobře česky pobavit. Půjčil jsem si freeridové lyže a ostatní vybavení včetně helmy a brýlí a vydal se k lanovce. Byl jsem prvním jejím uživatelem. I přes to, že vrchní lanovka byla uzavřená jsem si konečně pořádně zalyžoval. I zpět do města jsem úspěšně stopoval.

Skiareál Savin Kuk

Národní park Durmitor je známý pro kaňon řeky Tara. Ten si lze prohlédnout ze dvou míst. Z mostu u vesnice Đurđevića Tara a z vrchu hory Čurevac. Na Čurevac se ale prý v zimě nedá dostat. Nebyl bych to ale já, aby to pro mě nebylo argumentem, proč jít právě tam.

Další den jsem se tedy vydal znovu do skicentra pro sněžnice. Tentokrát jsem na autobus čekal o půl hodiny dříve. Žádný ale stejně nepřijel. Věděl jsem už ale, že to není žádné neštěstí. Tentokrát jsem stopl hned první auto, a to člověka v areálu pracujícího. Měl jsem přesně 6 hodin na to dojít na 15 km vzdálený Čurovec a vrátit se zpět do půjčovny. Cestu okolo Černého jezera jsem z větší části šel se sněžnicemi na batohu. Sníh zde byl dostatečně tvrdý a od lanovky v osadě Bosača jsem šel po prohrnuté silničce.  Věděl jsem, že to mám časově skutečně na hraně. Doufal jsem tedy v nějaký autostop. Bohužel jediná dvě auta, která tudy jela, jela v protisměru. Poslední asi 3 kilometry měly vést po značené turistické cestě lesem. Pod hromadou sněhu ale nebylo ani poznat, kudy cestička v létě vede. Brodil jsem se tedy sněhem jen podle mapy v telefonu k vrcholu hory Čurovec. Na vrcholu jsem kompletně vyčerpán stanul přesně 3 hodiny po startu.

Černé jezero

Osada Bosača

Výhled z Čurovecu

Cesta zpět byla o poznání příjemnější. Už po půl hodině chůze se mi podařilo stopnout auto do Žabljaku. Sotva jsem vkročil do turistických informací, už se mě dámy ptaly, zda jsem na Čurovci nakonec byl. Potěšil jsem je úlevným „Ano“.  I ze Žabljaku do skicentra jsem bez problémů dostopoval. Tentokrát s Řeckým důchodcem, který si na stará kolena koupil dům v Černé Hoře.

Ještě ten den jsem se s přespáním v Podgorice vydal do poslední Černohorské zastávky – přímořského města Ulcinj.

Ulcinj

Ulcinj je nejjižnější město Černé hory a leží na skalnatém pobřeží Jaderského moře. Je zde jediná v zimě zajímavá věc. Tou je staré město vystavěné na skále nad mořem. To sice bylo v roce 1979 zničeno zemětřesením, ale bylo obnoveno do ještě větší krásy.

I zde jsem zažil netradiční příhodu. Tou byla nabídka správce hostelu, který mě provezl autem po celém městě a vyprávěl přitom, co kde je, čím je zajímavé atp…

Shrnutí

Černá hora je stát všudypřítomných hor, historických měst a skvělých lidí. Rozhodně se sem chci podívat i v létě. Na vodu, na kolo, pěšky do hor, k moři… Doporučuji každému, kdo má rád aktivní dovolenou a nemá rád profláknuté destinace.