Marocké dobrodružství

Poušť, hory i moře. Lidé skvělí i lidé dychtící po vašich penězích. Teploty atakující 50 °C i 0 °C, ledový vítr, vysoká vlhkost i naprosté sucho. To všechno je Maroko.

V článku Sprint středním Marokem jsem popisoval den po dni první týden v Maroku, který jsem strávil s kamarádem Michalem. To pravé dobrodružství ale začalo teprve, když se Michal vrátil do Evropy a já pokračoval sám.

0. den

V den, kterým končil minulý článek jsem se vydal autobusem skrz Atlas na východ země. Cesta atlasem je úžasná, ale nic pro lidi mající strach z výšek. Noc jsem strávil v hostelu Cinema Eden ve městě Ourzazate, které je prvním městem na východ od Atlasu. Je zde mnohem méně turistů než ve velkých západních městech. V hostelu jsme byli jen dva.

Chodící tráva kolem hlavního tahu Atlasem

1. den

Ourzazate a okolí je slavné především pro obrovské množství Hollywoodských filmů, které se zde natáčeli (Gladiátor, Sahara, Indiana Jones, Hra o trůny…).

Mým cílem byla horská vesnice Ait Ben Haddou asi 20 km od Ourzazate. Právě ta se stala kulisou pro většinu filmů. Jediným oficiálním způsobem, jak se sem dostat, je taxi. Já jako obvykle využil shared taxi. V dodávce s běžnou kapacitou 11 lidí nás bylo asi 20. Zdejší shared taxi mají totiž převrtané sedačky tak, aby se vešlo více lidí. Na mě sedačka nevyšla. Tak jsem seděl na plastové trojnožce. Na některé nevyšla ani trojnožka, a tak prostě stáli. Naštěstí jsme byli tak namačkaní, že nikdo nemohl spadnout.

Prohlídka místa je asi na hodinu. Alespoň já bych tam v oněch 40 °C déle ani nevydržel. Dostat se zpátky už bylo horší. Vzhledem k ramadánu nikdo neopouštěl stín domů, a tak jsem neměl koho stopnout. Nakonec jediný, koho jsem stopnul bylo taxi. Naštěstí zdejší taxikáři nejsou jako ti pražští a cesta byla po krátkém dohadování velice levná.

Ait Ben Haddou

V Ourzazate jsem ještě navštívil muzeum filmu, kde vystavují mnoho rekvizit ze zde natáčených filmů. Bohužel nejnovější kuriozity jsou z roku 2003. Američané si asi začali veškeré kuriozity vozit zpět do USA. Příliš mě tedy neoslovili.

Ouerzazate

Následně jsem sebral své dvě švestky a vyrazil prvním autobusem do Tinghiru. U toho se totiž nachází známý kaňon řeky Todghy.

Taxi v Tinghiru

V Tinghiru jsem bydlel v hostelu Retour au Calme. Je to velký hostel s mnoha pokoji a málo turisty. Měl jsem tak pokoj pro 8 lidí jen pro sebe. Ubytování má na starosti mladý hrdý Berber Morad. Je to nejlepší týpek, jakého jsem za celou dobu v Maroku potkal. Nosí veselé oblečení v barvách Berberské vlajky a neustále se směje.

Hostelový pokoj

2. den

Následující den jsem se vydal do kaňonu Todghy. V taxíku jsem se seznámil Berberem (to je jméno, ne skupina obyvatelstva). Ten mě nakonec provedl kaňonem, abych se náhodou neztratil. Vyrazil mi dech, když odmítl bakšiš (peníze, ne drogy) za pomoc. Je to super kluk. V údolí za kaňonem, v místech, kam už turisté nechodí, je několik hlubších míst, kde se lze ucházejícně smočit. Na plavání to ale není.

Můj bezplatný průvodce

Koupání v Todgze

Po návratu do města jsem rovnou vyrazil do 400 km vzdálené Merzougy. Cesta ale byla velice krutá. Nasledl jsem omylem do polorozpadlého autobusu končícího 100 km od Merzougy, ačkoli mi jel přímý moderní autobus jen o 20 minut později. Navíc se náš autobus v půli cesty porouchal a jediný autobus, kterým jsem mohl do Merzougy dojet, nás předjel. Cestu jsem kvůli neopravitelné poruše musel dokončit taxíkama. Trvala tak o 2 hodiny déle a stála mě dvakrát tolik.

V Merzouze mě čekala rodina Lhoussinů. Nomádů, kteří se před několika lety usadili ve vesnici na okraji pouště nedaleko Merzougy. Protože nemají prostředky pro vlastní cestování, rozhodli se poznávat cizí kultury prostřednictvím Couchsurfingu. Během večerního povídání jsme si tak navzájem předávali poznatky o našich kulturách. Navíc kromě mě hostili i velice přátelský belgický pár Glenna a Lynn.

3. den

Protože jsem potřeboval vybrat hotovost na zaplacení exkurze do pouště, vzali mě Belgičané autem do Merzougy k bankomatu. Cestou zpátky jsme se rozhodli prozkoumat nedaleké jezero, které mělo být podle fotek krásné a obsazené plameňáky. Bohužel realita byla daleko sušší. Bez kapky vody, natož se zvířaty.

Večer před setměním jsme sedli na velbloudy a vydali se do kempu v poušti. Z písečné duny jsme sledovali západ slunce. Těsně po západu slunce se k nám přidala další skupinka turistů. S tou přišel i český pár Inna a Martin, který mi byl velice vítaným rozptýlením. Konečně někdo, s kým jsem si bez extrémní námahy rozuměl. Následovala večeře. Co jiného než Tajine. Pak nám naši průvodci zahráli na unikátní hudební nástroje několik nomádských songů. Následovala volná zábava, kterou většina využila pro sledování hvězd.

Cesta do pouště

4. den

V 5 hodin následujícího rána jsem si přivstal a vylezl na dunu, abych sledoval východ slunce. Věřte mi, že v noci je i v poušti vážně zima. Bohužel stejný nápad dostali všichni členové výpravy a duna se postupně zaplnila k propadnutí. Po východu slunce průvodci sehnali velbloudy, kteří se přes noc rozešli po okolí. Vyrazili jsme zpět.

Na tento den jsem si naplánoval 600 km dlouho cestu od východních hranic Maroka na západní pobřeží do města Essaouira. Využil jsem nabídky Čechů svézt se s nimi do Tinghiru. Zde jsem měl opět problémy s autobusem a byl jsem tak nucen zůstat v Tinghiru o noc déle. Díky Čechům, kteří se nezávisle na mě ubytovali ve stejném hostelu jako minule já a Moradovi to byl ale vcelku veselý večer. Hlavním tématem večera bylo Martinovo umění nakupovat. Více v článku 18 dní mezi muslimy a stále si nemyslím, že jsou zlí (již brzy)

Pomalu jsem si začal uvědomovat, že dostat se lodí na Kanáry, odkud mi letělo letadlo do Evropy, nebude úplně reálné. Našel jsem si tedy letenky z El Ajůnu za akceptovatelnou cenu, ale nejprve jsem se chtěl na pobřeží poptat, jak to s těmi loděmi je.

5. den

Opět se mi nepodařilo nastoupit do zamýšleného autobusu, ale tentokrát to pravděpodobně nebyla žádná ztráta. Bez extra problémů jsem tak dorazil do Essaouiry, kde jsem dohledal hostel Atlantic. Ještě ten den jsem udělal prohlídku starého města, především nechutně smrdícího rybího tržiště. Na něm měli snad vše. Chobotnice, žraloky, platýsy, rejnoky…. Město je to hezké, ale není tu nic moc významného.

Přístav v Essaoiře

I zde se natáčela Hra o trůny.

Večer se mi podařilo zablokovat zámek, kterým jsem zamkl tašku k posteli. Druhý den jsem tak musel s pomocí obsluhy hostelu zámek prolamovat násilím. Upřímně to s použitím šroubováku trvalo asi 15 sekund. To nebylo moc uklidňující.

6. den

Tento den jsem měl namířeno do Agadiru. Hlavního města plážových turistů. Hned po násilném otevření zámku jsem se tedy vydal lokálním autobusem do Agadiru.

V Agadiru bohužel nebyl k sehnání žádný hostel ani rozumné AirBnb a nejlevnější variantou tak byl hotel Louban. Dle booking.com se hotel nacházel kousek od hlavní pláže a parků, které jsem chtěl navštívit. Jenže když toto jméno zadáte do off-line google map, naleznete vám to místo na druhé straně města. A bohužel jsem se rozhodl věřit google mapám. Cesta k neexistujícímu hotelu a jeho hledání mě tak stála asi 3 hodiny času a 80 % nálady.

Po ubytování se jsem se poněkud zakecal s recepčním. Začali jsme u významu slova Buk a skončili u důvodu pověsti islámu a praktikování zásad islámu marockou vládnoucí vrstvou (ne – moc se jimi neřídí – od bohatých sice hodně vybere, ale zapomíná je poněkud rozdávat chudým).

Pak jsem si byl zaběhat a zaplavat na pláži. Cestou domů mě zastavila skupinka místních kluků, kteří si užívali ramadánovou večeři na pláži. Strávil jsem s nimi asi 40 minut jedením různých pochoutek, které mi podstrkovali. Vyprávěl jsem studentovi informatiky, jak se dá uživit programováním a jaký jazyk si vybrat. Udělali si se mnou asi 20 fotek… Nakonec to byl velice povedený večer.

Večeře s místními na Agadirské pláži

7. den

Vzdal jsem to a konečně si koupil letenky na Kanáry. Bohužel ale stály dvakrát víc, než když jsem je hledal před několika dny.

V Agadiru jsem dopoledne navštívil Ptačí údolí a muzeum zemětřesení v roce 1970.

Pak jsem se vydal dále na jih. Plánoval jsem spát pod širákem na známé pláži Legzira Beach.

Nejprve jsem jel autobusem do města Tiznit, kde mají moc pěkný park. Odtud jsem pokračoval stopem. Zastavilo mi hned asi 3. auto – 3 bratři Solhové jedoucí z Agadiru na nejbližší pláž vykoupat se a dále do Sidi Ifni – města kousek za Legzira Beach. Hned prvním autem jsem se tak dostal rovnou na cílové místo a to i s vítanou zastávkou na jiné pláži. Navíc v autě byla super atmosféra a nabídli mi i svezení o dva dny později do města, ze kterého jsem přelétal na Kanáry. To jsem nakonec nevyužil, ale byla to chyba.

Legzira beach je pár set metrů dlouhá písečná pláž obklopená skálami známá díky skalním obloukům zasahujícím až do moře. Na pláži stojí hostel a pár hotýlků. Všechny samozřejmě drahé. Já ale zamířil do odlehlejší části pláže nedaleko oblouků, kde jsem našel skvělé místo pro spaní pod širákem. Najedl jsem se a za zvuku mořského příboje usnul.

Ráno na Legzira beach

8. den

Vstal jsem příliš brzy, v době, kdy po silnici lemující pobřeží ještě nikdo nejezdil. Po půl hodině stopování jsem tak nakonec stopnul taxi, které mě za rozumnou cenu hodilo do Sidi Ifni. Je to hezké městečko nad pláží. Nejzajímavějšími byli modrobílé domečky v ulicích nad pláží a výhled z útesu nad pláží. Po půl hodinové procházce jsem se rovnou vydal taxíkem do nejbližšího velkého města, Guelmim, odkud mi jel autobus do Tan Tanu.

Tan Tan je naprosto nezajímavé městečko uprostřed ničeho. Jediným důvodem, proč jsem zde trávil noc, byla nejlevnější cena hotelu v rozumné vzdálenosti od Al Ajůnu, ze kterého jsem o dva dny později odlétal. Ubytovatel neuměl anglicky ani slovo (skutečně ani jedno!). Měl jsem ale pro sebe pokoj pro tři. Byl jsem totiž asi jediným ubytovaným. Ani ve zbytku města jsem nepotkal jediného turistu.

9. den

Do 300 km vzdáleného Al Ajůnu jsem se rozhodl dostopovat. Mezi Tan Tanem a Al Ajůnem vede jediná silnice bez křižovatek. To je při stopování skvělé. Jenže, jak jsem zjistil, skoro nic zde nejezdí. 80 % aut byly kamiony. Jeden z nich mi ale zastavil a odvezl mě prvních 30 km. Zde to bylo ještě bídnější, ale za asi půl hodiny mi přece jenom zastavil další kamion. Ten už mě zavezl až do Al Ajůnu. Řekl si ale nakonec za to o stejné peníze, kolik bych dal za sdílený taxík z Tan Tanu. Takže mě cesta vyšla stejně draho, jen trvala mnohem déle a pocuchala mi nervy.

Silnice v Západní Sahaře

Pláže v Západní Sahaře

V Al Ajůnu jsem bydlel v hotelu Rimal Sahara. Mém nejdražším (677 Kč/noc) ubytování v Maroku ale také bezkonkurenčně nejluxusnějším.

Al Ajůn je nejvýznamnějším městem Západní Sahary. Překvapila mě jeho modernost. Mnoho domů v historickém centru byla nově zrekonstruována a především objekty patřící armádě byly moc pěkné. Mají tu pěkné tržiště a nově zrekonstruované parky. Za posledních 8 DH, které mi po zaplacení stopu zbyly, jsem si nakoupil večeři a snídani v jednom.

10.den

Ráno jsem si dal snídani a vydal se pěšky do banky zrušit na letišti vnucenou kartu a případně koupit nádobu na přípravu Tajinu. Bohužel byla sobota a ještě navíc ramadán, a tak jsem nezařídil ani jedno. S nepořízenou jsem tak šel na letiště. Odtud jsem poprvé v životě vrtulovým letadlem odletěl na Kanáry.

Letiště v Al Ajůnu

Letadlo na Kanáry

Během své cesty jsem urazil 3 500 km vlakem, autobusem, taxíkem, pěšky, stopem i na velbloudovi. Spal v hostelech, hotelech, berberském domku, stanu v poušti i pod širákem. Navštívil desítky měst, poznal desítky skvělých lidí. Narazil na pár špatných lidí a zažil několik těžších chvil. Ani zdaleka jsem nesplnil cíl vydělat si během cest stejně jako jsem utratil. Jisté ale je, že všechno to byly hodnotné zkušenosti, na které budu ještě dlouho vzpomínat.

 

Jíja

 

Korektura by Kristýna a Míša

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.