Sportem k dočasné invaliditě aneb Jak jsem trénoval na půlmaraton

Přestože jsem od malička hrával fotbal a do dneška běhám orientační běh, nikdy jsem pravidelně neběhal. Většina posledních let probíhala tak, že jsem o víkendu jel na závody, tam jsem se zničil a další 4 dny jsem nemohl chodit. Další víkend znovu.

K 26. narozeninám jsem dostal účast na půlmaratonu. A já jsem hrozně soutěživý. Takže nepřipadalo v úvahu, že nebudu bojovat alespoň o umístění v první půlce. No jo, jenže závod byl přesně za 18 dní a opět jsem celou zimu neběhal. Bylo jasné, že musím začít poprvé v životě tvrdě trénovat.

Těžké začátky

Celá tato situace se odehrává den po návratu z lyžování v Alpách. Z toho jsem měl stále namoženou hromadu svalů. Především potom stehna a už nějaký ten pátek mě trápila zablokovaná krční páteř.

Na výmluvy ale nebyl čas. V úterý jsem tedy poprvé vyběhl. Neměl jsem moc času ani sil a tak jsem se rozhodl dát si dvakrát výběh na Vítkov. Celkem jsem naběhal 4 km tragickým tempem 6 min/km. I tak jsem se cítil na umření. Daleko horší ale bylo, že další den se přidaly další bolesti. Tentokrát lýtek z oněch výběhů.

powered by EndomondoWPlogo

Vím, co mě dokáže zaručeně motivovat, a tak jsem se rozhodl veřejně na FB vyhlásit zahájení přípravy na půlmaraton včetně cílového času pod 2 hodiny (myslel jsem si, že má 24 km). To byl skvělý krok! Mé výzvy se totiž chytla Marci a střední bratr a ti vyhlásili soutěž, kdo naběhá za týden více km. Vím, že oba dva dlouhodobě alespoň občas běhají, a tak jsem na oko dělal, že s nimi nesoutěžím. Vnitřně jsem ale do toho šel. A to naplno.

Další dny jsem vždy přidal nějaký ten kilometr navíc. Po prvních dvou bězích se přidávaly další a další bolavé svaly. Často takové, o kterých jsem ani netušil, že existují.

Potom se to ale nějak zlomilo (asi už nic nezůstalo nebolavé) a stav se mi tak nějak ustálil, možná dokonce mírně zlepšil.

Tělo potřebuje pomoc

Na Žižkově se těžko hledají běžecké trasy, které se vyhýbají asfaltu. Už od malička mám problémy s koleny a každodenní běhání po asfaltu i s mými drahými silničními botami jaksi bolí. Po čase jsem se tedy vrátil k síle sulfátů, které slouží k podpoře kloubů. Navíc jsem vytáhl Vánoční dárek a pro zrychlení tvorby svalů jsem si po trénincích dával banánový protein. Upřímně mě i on motivoval chodit běhat, protože je tak strašně dobrý… Jelikož protein je třeba rozmíchat, sháněl jsem shaker. Když už jsem byl v eshopu s potřebami pro fitness, prolezl jsem ho a objevil výtažek z Yucci, která má velice užitečné účinky. Detoxikuje organismus a urychluje odbourávání kyseliny mléčné ze svalů Myslím, že i právě tato vychytávka měla vliv na to, že v následující fázi přípravy jsem byl schopen uběhnout i dlouhé tratě bez zničenosti další den. Opravdu až do závodu jsem neměl problémy s poběhovými následky.

Po každém běhu jsem si dával krátké posilování břicha, rukou a zad. Nejenom že já to potřebuji jako sůl, ale obecně je pro běžce důležité posilovat střed těla. Slabé břicho je jednou z příčin píchání v boku při běhu.

Nakonec jsem za prvních 6 dní naběhal 44 km a v naší trojce byl druhý po bratrovi.

1. týden příprav

Nadějné pokračování

Následující týden začal velice dobře. Vrátila se mi dřívější rychlost i výdrž. S bratrem jsme si byli zaběhat na stadionu na Pražačce. Zlepšil jsem si osobák na 5 km atp.

Krize přichází

Ve čtvrtek jsem se ale probudil s pícháním v zadních žebrech. Podobné věci se mi stávají, a tak jsem to neřešil. Večerní běh byl v pohodě. Během noci na pátek se to ale zhoršilo. Spolubydlící mě opět začali ukecávat, ať si konečně pořídím normální matraci a nespím na tom rozkládacím gauči z IKEI. Jsem tvrdohlavý a ani tak jsem se nedal. Ostatně už jsem zažil i daleko horší bolesti. Ten den jsem běžel jen kratší výklus, protože na další den jsem měl naplánováno dát si první půlmaraton nanečisto. Byl jsem dohodnutý s Pavlem, že si dáme 24 km v Kunratickém lesoparku. I přes pomalé tempo mi každý druhý krok vyrazil dech bolestným píchnutím v zádech.

Ráno jsem se probudil totálně zničený a byl rád, že jsem se zvedl z postele. Hold jsem tedy musel nějaký čas věnovat rozhýbání. Z předešlých dnů jsem ale věděl, že když se rozeběhnu, tak už se to bude jen zlepšovat a nechtěl jsem svůj plán vzdát. Nicméně jsem kompletně odsoudil svůj postelogauč a po 7 letech spaní na levném rozkládacím gauči, jsem si konečně během hodiny přes internet objednal novou matraci.

Pavel napsal, že mu nečekaně přijeli rodiče a chtěl by se jim věnovat, tak jestli bychom nešli běhat až v neděli. Na tu jsem měl v plánu oslavu dědových narozenin, a tak jsem odmítl. Nicméně jsem ho ujistil, že mám takové bolesti, že bych to stejně asi nedal, tak ať se klidně věnuje rodičům. Přesto jsem vyrazil do Hvězdy, kde jsem plánoval kroužit 24 km.

Byla zima a foukal vítr. Navíc jsem si zapomněl kapesník a nesnáším ono běžecké smrkání do větru. Podmínky tedy nebyly dobré. Kupodivu se mi ale běželo dobře. Dokonce bez významné bolesti. Do prvního kopce…

Kopec z dolní části parku do horní jsem raději jen vyšel, abych se hned neunavil. Už v druhém kolečku jsem se ale začal nudit a tušil jsem, že ony kopce nahoru mě velice rychle doženou. Před během jsem hledal alternativy kudy a kam běžet, a tak jsem věděl, že super cesta by vedla Divokou Šárkou dolů k Vltavě. Výhodou téhle cesty je, že to nemohu kdykoliv vzdát a jet domu. Nikde poblíž totiž není MHD. Byla to tedy velká naděje pro úspěch.

Nekoukal jsem na mapu a tak jsem skončil na konci Prahy kousek od letiště. Pár km jsem si naběhl zbytečně, ale umožnilo mi to běžet Divokou Šárku od jejího úplného začátku až po úplný konec. Zdejší skály, potok a další krásy mi dodaly energii. O tu jsem přišel, až když jsem u Dolní Šárky naběhl na silnici, po které jsem musel běžet až do Stromovky. Má cesta skončila až u Veletržního paláce po přesně 24 km. Přitom jsem měl průměrnou rychlost vyšší, než úplně první den na 4 km. Měl jsem krutě oběhaná chodidla a byl jsem rád za každou příležitost k sednutí.

powered by EndomondoWPlogo

V soutěži jsem se značně přiblížil k Marci, která ten týden běhala každý den přes 10 km. Nejlepší ale bylo, že druhý den, mě skoro nic nebolelo a mohl jsem si v pohodě dát dalších pár km na uvolnění. V soutěži jsem nakonec skončil opět druhý, tentokrát ale za Marci. Měl jsem v nohách dalších 66 km.

2. týden příprav

Poslední týden jsem začal velice rychlými 8 km. Zlepšil jsem si pár rekordů. Další den jsem ale cítil značnou slabost a rozhodl se dát maximálně pár km. Jenže za mnou přišel bratr, zda s ním jdu běhat. A to se jaksi neodmítá. Celou cestu jsem toho litoval a čekal, kdy to se mnou sekne. Bylo to krutých 8 km, které jsem odnesl nataženým stehnem, čímž moje přípravy na půlmaraton skončily. I dnes 4 týdny poté ho občas cítím.

Další den jsem nemohl běhat vůbec a ve čtvrtek si dal jen hodně volných 6 km. V pátek jsem už nechtěl riskovat žádné zranění. V sobotu mě čekal vrchol mých příprav – ostrý půlmaraton.

Den D

Borecký půlmaraton má několik výhod:

  • Je terénní – v terénu umím skvěle běhat a mám šanci, že mi vydrží kolena
  • Je v průměru z kopce – obsahuje několik výběhů a seběhů. V průměru se ale běží z kopce
  • Je amatérský – nejsou tu žádná velká běžecká jména. Zůstává mi tedy velká motivace po dobrém výsledku a šance, že se chytnu jen mírně lepších běžců

Do závodu jsem tedy šel s několika cíli (řazeno dle obtížnosti):

  • Udržet průměrné tempo pod 5 min/km
  • Zaběhnout ho pod 1:40
  • Porazit nejlepší ženu
  • Porazit Tomáše – kolegu z práce, který už nějaký ten rok běhá a aktuálně trénuje na horský ultramaraton ve Švýcarsku

Upřímně jsem nevěřil ve splnění ani jednoho z těchto cílů.

Počasí zklamalo. Celý den mělo pršet. Já se ale bál o kolena, a tak jsem si i přesto vzal své superodpružené silniční boty. Navíc v Praze nemám triko s dlouhým rukávem, a tak jsem byl jeden z mála exotů v krátkém rukávu.

Tomáš mi doporučil zvolit taktiku rychlého začátku a postupného zpomalování. I když obvykle volím spíš opačnou taktiku, tak jsem se ji rozhodl vyzkoušet. Především protože on se rozhodl zaběhnout co nejrychleji 10 km a pak to klidně vypustit (ten den měl podle jeho tréninkového plánu běžet rychlých 10 km). Nechtěl jsem se tedy nechat předběhnout hned v první části.

Na startu jsem se vetřeli do 3. řady. Hned po startu jsem to ale opravdu hodně narval a většinu lidí předběhl a zařadil se někam okolo 30. místa.

Hned za vesnicí jsem si uvědomil můj obrovský přehmat se silničními botami. Jakmile jsme seběhli z asfaltu, začal jsem klouzat jak po ledě. To mě v úvodním stoupání stálo pár míst. Stále jsem si ale držel Tomáše těsně za zády. Na následující rovině jsem se rozhodl využít tvrdosti cesty a předběhnout co nejvíce lidí, než se dostaneme do lesa, kde budu muset zpomalit. Tomáš se prý stále držel někde kousek za mnou.

K hlavnímu seběhu jsem doběhl s nepředstavitelnou rychlostí 17 km/h (3min 30 s/km). Seběh byl jednoznačně nejkrutější částí závodu. Jednalo se o jedno souvislé prudce klesající bahno. Klouzali tu všichni. Já jsem naštěstí magor, a tak jsem větší klouzavost vynahrazoval menším strachem. Tomáš neumějící běhat v terénu rychle ztrácel. Když se strmost snížila a bahno byl nahrazeno mokrým jehličím a kořeny, tak neměl nikdo šanci. Nyní jsem se vrhl do postupného sbíhání dalších lidí, které jsem předbíhal předskakováním z vyvýšených břehů nad úzkou cestičkou. Za ústím údolíčka se cestička napojovala na velkou blátivou cestu plnou louží. Zde mě opět pár lidi předběhlo. Závodní pole už ale bylo dost roztrhané a do konce závodu se v mém okolí pořadí měnilo jen maximálně +- pár míst.

Novou energii jsem získal, když jsme konečně začali ve větším předbíhat holky, které startovaly půl hodiny před námi. Cesta vedla střídavě po silnici a střídavě po lesních cestách. Krize přišla na 13. km. Už dlouho se běželo po silnici a já nikoho nedobíhal a nikdo nedobíhal mě. Ani na rovných úsecích jsem neviděl nikoho za mnou. To bylo jediné, co mě nutilo za každou cenu se držet toho přede mnou. Bál jsem se, že jinak někde zapomenu uhnout a vyběhnu z tratě. Hodně jsem se obával posledního stoupání. Naštěstí jsem těsně před stoupáním doběhl dalšího závodníka, což mě namotivovalo celý kopec vyběhnout a dokonce mu mírně utéct.

Díky poslední občerstvovací stanici jsem předběhl dalšího běžce a dalším jsem se přiblížil. Dle času jsem viděl, že nečekaně atakuji čas 1:30. To mě donutilo zahodit veškeré bezpečností mechanismy, a i přes extrémní únavu ještě zrychlit. Kilometr a půl před cílem se přidalo píchání v koleni. Ani to mě nezpomalilo a jen jsem občas bolestí zaklel. Už jsem nebojoval o umístění, protože jsme si všichni na dohled udržovali stále stejné rozestupy. Teď už to byl jen boj sám proti sobě. Neprohrál jsem! Bez významného zpomalení jsem to doběhl až do cíle.

Nakonec mi jen o 46 sekund unikl čas 1:30. To mi přineslo krásné 21. místo z 346 účastníků. Na vítěze jsem ztratil 15 minut. Všechny své cíle jsem výrazně předčil! Tomášovi jsem dal 4 minuty. Průměrné tempo jsem měl neskutečné 4min 18 s/km (14km/h).

powered by EndomondoWPlogo

3. týden příprav + závod

Nastává smrt

Stačilo 10 sekund zastavení se, abych kompletně odumřel. Než mi sundali číslo, začaly mě bolet všechny svaly v těle. A nepřestaly několik dalších dní. Další tři dny jsem chodil po schodech jen pozadu, a přitom se musel držet zábradlí. Ve starých tramvajích jsem se vždy musel narvat ke dveřím jako první, abych si slezl předem na spodní schůdek a po otevření dveří tak musel dělat jen jeden krok. I při běžné chůzi jsem nebyl schopen dva dny ohýbat kolena.

Tři dny po závodě se přidala rýma a bolení v krku. Vzal jsem si tedy home office a jal se spotřebovávat svou parapetovou zahrádku – kalísii, angínovník a rýmovník. K tomu jsem přihazoval zázvor a z počátku i Coldrex. Možná i díky intenzivní léčbě jsem nakonec neskončil v posteli s nějakým vážnějším stavem. Navíc ještě několik týdnů po závodě mám bolavá záda.

Poprvé jsem byl schopen znovu jít běhat až 10 dní po závodě. Kupodivu jsem hnedle běžel krásným tempem 5 min/km (12 km/h).

Závěr

Mám za sebou zajímavé období. Dokázal jsem, že ještě nepatřím do starého železa a s pár týdny tréninku jsem schopen odvádět životní výkony. Bohužel ale překonávání sám sebe má střednědobé dopady.

Co teď? Rád bych ještě letos dal maraton pod 4 hodiny a uběhl za den 100 km. Je mi ale jasné, že obojí mě bude opět stát nemalé utrpení. Ještě jsem se nerozhodl, zda mi to za to stojí.

A co z toho plyne pro vás? To, že dnes nic neuběhnete neznamená, že nemůžete po dvou týdnech tréninku běhat bez problémů 10 km. Především ale to, že když vám tělo výjimečně říká, že dneska byste se vážně měli šetřit, poslechněte ho!

 

Jíja

 

korektura by Petr

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..