Poprvé maraton
Po jarním půlmaratonu jsem si slíbil, že ještě letos zvládnu i maraton. Přes léto jsem se moc nehýbal a celý srpen strávil za volantem auta. Ten pravý čas tak nastal až druhý listopadový víkend na terénním maratonu Krkavec v Plzni.
Příprava
Tentokrát jsem vyrazil s mladším z bratrů – Petrem. Já sice běhal skoro každý den téměř dva měsíce před závodem, ale většinou jen do 10 km. Jednou jsem běžel 16 km a jednou 25 km. Maraton tak pro mě byl velkou neznámou. Péťa trénoval ještě daleko méně, nicméně je mladší a obecně zdatnější. Jenže den před závodem si pochroumal nárt, takže to moc dobře neviděl.
Před závodem
Cíl byl skromný. Zvládnout celý maraton pod 4 hodiny. Plán byl následující: od počátku držet průměrnou rychlost 11 km/h (5:30 min /km) s tím, že do kopců budeme jen chodit.
Už ono ráno nebylo zrovna šťastné. Museli jsme se vracet pro mnou zapomenuté běžecké kalhoty a já se ani nestihl nasnídat a na místě také nebylo nic ke koupi. Startoval jsem tak jen s jablkem v žaludku. Do toho už hodinu před startem začalo pršet a po celý závod přinejmenším mrholilo.
Závod
Vyrazili jsme poněkud nad plán. Od počátku jsme běželi 13 km/h (4:36 min/km). To se upřímně dalo čekat. Peťův kotník ale tlačil, ať tak neženeme, takže jsme se přeřadili do pomalejší skupiny.
Už po 2,5 km mi ale Péťa doporučil, ať na něj dlabu, že ten kotník fakt nejde, tak ať klidně běžím s rychlejšími. V té době jsme stále běželi mírně nad 11 km/h, takže jsem to odmítl.
Po dalším půl kilometru nám ale začala utíkat docela velká skupinka, ve které navíc byla holka. Kotník se nezlepšoval. Takže jsem se ujistil, zda mohu vyrazit sám, zrychlil a začal je pomalu sbíhat. Když jsem byl kousek za nimi, přišel prudší seběh. A v tom nemám konkurenci (alespoň jsem ještě většího blázna nepotkal). Celou skupinu jsem doběhl, předběhl, a ještě si stihl udělat náskok.
Značení bylo bídné a já neznal trasu, takže jsem pro změnu musel dál valit, abych doběhl v dálce viděného dalšího běžce. Osamocen jsem běžel asi půl km k táhlému stoupáku. Tam jsem se jal nasazovat sluchátka a dle plánu jsem jen rychle šel. Ve 2/3 kopce mě téměř srazila nejen ona skupinka, ale Péťa byl najednou hned druhý běžec za mnou. Než skončil kopec, tak předehnal i posledního ze skupinky.
Dalších několik km traverzu úzkou cestičkou nad řeku jsme osamoceně stíhali onoho běžce přede mnou. Ten ale předběhl nějaké odpadnuvšího šneka, kterého jsme nedokázali na úzké cestě předběhnout, a tak nás za chvíli doběhl nejrychlejší ze skupinky za námi a až na jeho naléhání jsme šneka předběhli. Chvílí na to ale přišel krátký prudký a skalnatý seběh, ve kterém se onen chlápek vysekal, takže mu od teď budu říkat Padavka. Nicméně na následné louce, nás Padavka i s holkou a několika dalšími z původní skupiny doběhli.
To bylo těsně před občerstvovačkou na 11. km. Tu Padavka s holkou vynechali. Já se do sebe pokusil dostat ionťák. Vůbec to nešlo, takže jsem zvládl jen čtvrt kelímku. Když jsem viděl, že ti dva jsou už dávno pryč, tak jsem do pusy hodil dvě kostičky čokolády a vydal se je stíhat. Bratr bohužel na občerstvovačce strávil daleko víc času a vyrazil dlouho po mně, takže od té chvíle jsem ho vídal už jen pár dalších km v dáli za sebou.
Holka i Padavka mají zjevně naběháno, takže si udržovali náskok. Navíc hned za Dolanským mostem bylo prudké stoupání. Po dvou kilometrech byli ještě docela daleko přede mnou a byli mezi námi další dva běžci. Nicméně přišel pro změnu relativně dlouhý, a hlavně prudký a hodně ošklivý seběh. V tom jsem opět zvolil harakiri styl a na jeho úplném konci jsem ty dva doběhl. V tom seběhu jsem předběhl 4 lidi. Při předbíhání Padavky s holkou jsem je skoro srazil a sám sklouzl do rybníčku, ale naštěstí se nic nestalo. Je zajímavé, že při sebězích kromě toho, že vůbec nebrzdím a využívám i uklouznutí ve svůj prospěch, tak zvládám dokonce i rekuperovat (dobíjet energii). Takže nejenom, že jsem ty dva doběhl, ale ještě jsem jim rychle utekl. Ještě u toho samého rybníčku mě pouštěl na úzké cestičce Mexikánec, který za sebou slyšel nějakého naspeedovaného blázna. Předběhl jsem ještě jednoho běžce a pomalu sbíhal hubeného chlápka s batůžkem (od teď Dlouhán).
Přišlo další stoupání, ve kterém jsem se i chůzí dokázal přiblížit k Dlouhánovi, nicméně nás tam srazil naposledy předběhnutý běžec. Chvíli jsme běželi s mírnými rozestupy 3, ale pak mi přišla skvělá písnička a já se rozhodl Dlouhána docvaknout. Nicméně z nějakého důvodu on zrychlil úplně stejně, takže jsme udržujíc stejný rozestup běžely šílených 13 km/h a utekli tomu třetímu. Takto rychle jsme běželi několik km. Poněkud nás ale zradila občerstvovačka, která byla o asi 4 km dál, než jsme čekali. Postupně nám oboum došla energie a znatelně jsme zpomalili. Hodně jsem cítil levé koleno, ale už se přidávaly i kyčle. Pomalu nás doběhli Mexikánec, holka, Padavka, a ještě jeden běžec. Mexikánec jel strojovým tempem bez jakéhokoliv zpomalení a bez problémů nám začal utíkat. Jen Dlouhán se ho jal stíhat. My běželi ve čtyřech vlastním tempem. Nicméně ještě před občerstvovačkou Dlouhán opět odpadl a my ho předběhli.
Mexikánec kousek za startem
Protože jsem na tom byl před občerstvovačkou na 25. km hodně bídně, tak jsem ji vzal opravdu vážně. Údajný ionták byl podle mě spíš jen voda, takže jsem přešel na kolu. Padavka s holkou zase rychle odběhli. Já dal kus banánu. Odběhl i Dlouhán. To už jsem do pusy hodil 4 kousky čokolády a vyběhl.
Necítil jsem se dobře, a navíc mi hrála pomalá písnička, ale snížit počet holek přede mnou byla fakt velká motivace. Takže jsem přepnul na Parov Stelar, kousnul se a vydal se stíhat. Dlouhána a dalšího běžce jsem předběhl klasicky při seběhu. Tentokrát kupodivu relativně mírném. K Padavkovi a holce jsem se nejvíce přiblížil díky tomu, že jsme přeběhli odbočku a oni se tak zdrželi hledáním cesty. Tím jsme se nakonec sblížili 4 běžci. Konečně jsem ty dva došel v posledním prudkém, dlouhém stoupání na nejvyšší bod závodu – Krkavec, kdy jsem šel rychleji, než ti dva do kopce běželi.
Na vrcholu nás čekala další občerstvovačka. Padavka se rozhodl utéct mi, a tak buď občerstvovačku úplně vynechal, nebo ji dal extrémně rychle. Holka se ale zdržela déle a já měl čas dát v klidu kolu, banán a nacpat pusu hromadou čokolády a vybíhal relativně kousek za ní.
Následovala nejbožštější část závodu – taková ta dráha pro blázny na kolech, jak sjíždí kopce, se skokánky a klopenými zatáčkami atp.
Už jsem měl za sebou 30 km i nejvyšší bod. V tu chvíli mi hráblo v hlavě a úplně jsem se vybodl na jakoukoliv taktiku. Následující asi 3 km jsem dával brutální rychlostí, kdy jsem se nachytal při běhu i po rovině rychlostí větší než 14 km/h (4:17 min/km). Jako by odešla všechna bolest a začala působit čokoláda z minulých občerstvovaček. Běželo se mi daleko lépe než kdykoliv předtím během závodu. Holka mi po minulé zkušenosti uhla hned, jak mě slyšela za sebou. Dráhu jsem prosvištěl mega rychle a nabral v ní strašně moc energie. Padavku jsem doběhl kousek za dráhou. Potěšil mě jeho hláškou: „Já věděl, že v tomhle terénu ti neuteču!“ Nechal jsem ho daleko za sebou a sbíhal jednoho závodníka za druhým. Super bylo, že vždy jsem předbíhal při sebězích, díky čemuž jsem během několika sekund získal velký náskok, takže jsem nikoho nevěšel za sebe. Posledním předběhlým byl stále strojové běžící Mexikánec, kterému jsem také dokázal utéct tak daleko, že jsem ho ani na rovinkách za sebou neviděl.
I v těžkém terénu jsem udržoval rychlost nad 13 km/h a vyhlížel další běžce. Na 35. km jsem udělal druhou největší chybu závodu – zeptal se náhodných protijdoucích, před jakou dobou proběhl poslední běžec. Jejich odpověď totiž zněla: „5 minut“! V tu chvíli jsem odumřel. Závodník přede mnou byl už nedoběhnutelný a za mnou byla taky obrovská díra. Zpomalil jsem, vše zase začalo bolet a došla mi energie. Do toho jsem přehlédl strom nakloněný do cesty a v plné rychlosti do něj narval ramenem.
Brzy se v dáli za mnou objevil Mexikánec. To mi sice dodalo trochu energie, ale to nestačilo. I mega mírné kopce jsem jen vycházel, a ještě si během nich klekal, abych uvolňoval kyčle a nohy. V jednu chvíli se mi zdálo, jako by se znatelně ochladilo a já kvůli tomu nemohl dýchat. Bylo mi jasné, že to bude jen pocit a problém tak bude ve mně. Neuběhl jsem ani kilometr a Mexikánec mě předběhl a pomalu se vzdaloval. Stále jsem ho ale měl na dohled, a to paradoxně vedlo k té úplně největší chybě.
4 km před cílem jsme se napojili na cestu kudy jsme už jednou běželi a měli jsme zatočit doprava na prostřední občerstvovačku a pak směrem k cíli. Mexikánec ale zatočil vlevo a běžel zpátky na Krkavec. Já se pořádně nepodíval na značky a běžel za ním. Po asi 2 km jsem doběhl k ukazateli na Krkavec, kde mi konečně došlo, že jsme běželi špatně. Vytáhl jsem mobil, rychle našel mapu tratě a viděl, jak blbě jsme běželi. Uběhnuto jsem měl 40 km a nejkratší cesta do cíle dle map.cz měřila 3 km. Takže naštván, proč nemohli na křižovatky postavit člověka, který by běžce směroval, jsem se na trať vybodl a vydal se nejkratší cestou do cíle.
Super paradoxně bylo, že mi ta naštvanost zase dodala energii, a tak jsem už ty 3 km doběhl relativně v pohodě. V cíli jsem měl naměřených o 900 m víc, a především už tam byli kromě Mexikánce všichni, které jsem během toho šíleného sprintu předběhl. Byl jsem totálně zničený a naštvaný. Navíc byla strašná zima.
Naštěstí hořčík s vápníkem, které mě čekali v autě, mě nečekaně rychle postavili na nohy a než doběhl zraněný bratr, který velkou část trasy kvůli kotníku jen šel, a nakonec tak potřeboval 5 hodin, tak už jsem zase popobíhal.
Petr v cíli
Mexikánec doběhl dokonce až po bratrovi, protože celkem běžel +- 54 km. Dal jsem se s ním do řeči a velmi mě překvapila jedna věc – on byl úplně v pohodě. Netvářil se naštvaně, usmíval se, dokonce ani nevypadal příliš zničeně. Sranda byla, že pro dámy z občerstvovačky na Krkavci, které zatím dorazily do cíle, byl za hvězdu a podávali si sním ruce, chválili ho a obdivovaly….
Závěrem
Závodu se musí nechat, že trasa byla skutečně úžasná. Skutečně terénní, krásnými lesy, často s výhledy na řeku…. Prostě za krásného počasí a s pořádným značením či navigátory na trase dokonalá trať.
Nakonec jsem ve své kategorii skončil 7. z 21 a celkem 16 z 64. Pořadatelé se mě nakonec rozhodl nechat i přes změnu tratě ve výsledcích, protože jsem zjevně nezískal žádnou výhodu.
Oproti jarnímu půlmaratonu došlo k velikému překvapení. Ani dny po závodě nejsem zničený a mohu chodit dokonce i po schodech. Stále sice cítím především kolena a trochu stehna, ale jinak jsem v pohodě.
Jíja
Comments ()