Rumunské peklo

Cestování nejsou jen příjemné zážitky a krásná místa. Občas se ne zrovna zadaří a občas se něco totálně pos**e. A přesně jeden takový den blbec jsem zažil v Rumunsku. Tento článek popisuje 7. den mé cesty po Banátu.

Včerejší den byl dost náročný. V úmorném vedru jsem nachodil přes 40 kilometrů. Došla mi hotovost i jídlo. Na ubytování jsem žebral slevu, a ještě ho platil kombinovaně v LEU a EUR. Dnešek bude rovněž nabitý.

Plán je jednoduchý. Ze Sasca Montana půjdu údolím řeky Nera k 13 km vzdálené silnici, odkud dostopuji do české vesnice Svatá Helena. Těším se na konečně vydatnou večeři. Od ubytování v Šumici jsem snědl jen buchty od paní Amálky a pytlík oříšků v těstíčku, protože jsem se ‚úspěšně‘ vyhýbal obchodům, kde bych obnovil své zásoby.

Vstávám v průměrných 8:30 a v 9 vyrážím na cestu. Nechci do Svaté Heleny dorazit příliš pozdě, a tak jsem rozhodnutý co nejvíce spěchat. Údolím, přes těžký batoh na zádech i díky absenci pořádné svačiny, postupuji skutečně rychle. Zanedlouho v dáli vidím divného turistu, který už minulý den ani neodpověděl na pozdrav.  To mi dodává elán a já ještě zrychluji. Stále je mrzoutem a na pozdrav ani nezabručí. Cesta je to krásná. Kolem říčky, občas po skalní římse přímo nad vodou a jednou dokonce musím brodit.

Most u Sasca Română

Občas cesta vede úzkými tunely

Během brodění jsem málem šlápl na hada, který se i přes relativně silný proud plazil po dně říčky. To mě trochu zpomalilo, protože kdykoliv jsem těsně nad vodou, vyhlížím další hady.

Zdejší fauna je skutečně bohatá

Sice mě čeká ještě dlouhá cesta, ale žaludek si říká o alespoň nějaké uspokojení. Vytahuji tedy pytlík poslední záchrany – sušené brusinky. Víte, že medvědi milují brusinky? Já bohužel ano! A také to, že mají výborný čich. A brusinky jsou set sakra aromatické! Mám štěstí – nemusím se o ně dělit.

První problém nastává až těsně před Drákulovým jezerem. Cesta před ním prudce stoupá do kopce, aby hned zase klesla zpátky k potoku. Do toho se mi vážně nechce. Mapa ukazuje, že kolem řeky tam musím také dojít. Uhýbám tedy z cesty a kopřivami se brodím zpátky k řece. Bohužel se musím omluvit klubu turistů, který vyznačoval stezku, že jsem si myslel, že jsou to ignoranti, když vedou cestu takto zbytečně do kopce. Stojím totiž na břehu řeky a přede mnou se přímo z vody zdvihá vysoká skála. Ale nebyl bych to já, abych se nechal tak snadno odradit. S vodou těsně pod zadkem brodím na druhý břeh, kde sice jsou kopřivy a jiný bordel, ale dá se jít dál. Malinko mě znervózňuje množství poškozených rostlin, které nasvědčuje tomu, že nejsem první, kdo tudy šel. Ale jak by se sem dostali lidi?! Daleko od nejbližší cesty? V úzkém údolí téhle na ryby jistě bohaté řeky? Cesta kolem řeky nakonec asi nebyla o moc rychlejší než přes kopec. Z řeky jsem vylezl kousek před párem nudistů, kteří se nedaleko Drákulova jezera koupali.

Mám výborný čas. Jsem o víc než hodinu rychlejší, než předpokládaly Mapy.cz. Sedám si na skálu nad strašidelně vypadajícím jezerem. Po mnoha hodinách chůze už mám pořádný hlad. Nedá se svítit! Musím sníst zbývající patku salámu, ke které už nemám ani drobek pečiva.

Drákulovo jezero

Mám dvě možnosti kudy se nyní vydat. Buď mohu pokračovat k silnici kolem řeky, nebo mohu jít přímo vzhůru. Druhá cesta je o něco kratší, a hlavně dojdu na silnici blíže k Svaté Heleně. Nechci riskovat a vydávám se přímo vzhůru.

Na silnici jsem až nečekaně brzy – o asi 2 hodiny dříve, než jsem čekal. A sakra!  Ta na mapě důležitě vypadající silnice vypadá úplně jinak, než jsem si ji představoval. Asfalt nikde, auta nikde… Naštěstí jsem jen asi 3 kilometry od nejbližší vesnice, kde se napojuje ještě důležitěji vypadající silnice. Ve vesnici si za zbývajících pár Leu kupuji pití, které mi už taky před mnoha kilometry došlo. Připadám si tu trochu divně. Turista s velikým batohem na zádech ve vesnici, kde vůbec nic není. Daleko od turistických tras…

Na oné druhé silnici, po které mám jet směrem ke Svaté Heleně se o mě pokouší šílenství podruhé. Tahle silnice je lepší jen o to, že se kolem ní prochází alespoň koně.

Silnice mezi Cărbunari a Novou Moldavou

Po půl hodině bez náznaku, že by tudy snad někdo mým směrem jezdil, se rozhoduji obestopovat tenhle kraj nikoho o 30 km delší oklikou.  Do následující vesnice jsem dostopoval rychle. Čekal jsem, že podobně to bude i pokračovat. Jenže všechny okolo jedoucí auta jela v protisměru. A těch pár aut v mém směru mě nevzaly. Šel jsem tedy dalších asi 8 km než jsem došel zpět do místa, odkud jsem ráno vycházel. V tu chvíli už se blížil večer a mě bylo jasné, že do Svaté Heleny ten den nedojedu. Nejbližší ubytování za rozumnou cenu jsem našel v 30 km vzdálené Srbské Bele Crkvě. Rozhodl jsem se tedy dostopovat tam s tím, že přeci od hraničního přechodu určitě bude jezdit mnoho aut.

I cesta k přechodu byla tragická. Sice tu povětšinou byl alespoň asfalt, ale byly v něm takové díry, že bez něj by to bylo mnohem lepší. Měl jsem obrovské štěstí, že mě vzala rodina, která mi sice nerozuměla ani slovo, ale zajeli si se mnou mnoho kilometrů až k přechodu, který jsem málem překročil ilegálně, protože chodce tam nikdo nečekal, a tak v budce pro pěší nikdo nebyl. Tady jsem zase chytil novou naději, že vše dobře dopadne.

No jo, jenže ani za přechodem mě nikdo nějak ne a ne vzít. Navíc už po asi dvou kilometrech pěšky, přestávají auta jezdit úplně. Mám před sebou ještě asi 10 km a Slunce už dávno zapadlo. Blíží se doba posledních příjezdů do všech ubytování, které mám vyhlídnuté jako volné. Ze zoufalství stoupám těm pár jedoucím autům přímo do cesty a prosím i na kolenou, ať mě vezmou. Stačí, abych jen o kousek uhnul ze středu silnice a šlapou na plyn div mě nesrazí. Daří se i vygooglit jedinou taxislužbu, jenže s borcem na telefonu není domluva žádným mně známým jazykem. Nakonec mě napadá zavolat do kempu, který je posledním otevřeným ubytování a vysvětluji jim situaci a prosím, zda by pro mě nemohli přijet, že jsem uprostřed polí několik kilometrů od města. Chlápek velice ochotně slibuje, že mi někoho sežene, ať mu zavolám za 5 minut. Konečně něco pozitivního. I tak zkouším stopnout mým směrem jedoucí auto. K mému překvapení se mě nesnaží srazit, nýbrž mi skutečně zastavuje. Řídí ho moc fajn Rumun. Ten mě nakonec háže až ke kempu.

V kempu nemohu ani zaplatit, protože poslední LEU i EUR jsem dal za předražené ubytování minulou noc. Hlad už ani necítím. Po 46 km pěšky s 16 kg batohem na zádech a asi 30 km stopem se snědenou patkou salámu a balíčkem brusinek jsem k smrti unavený. Přesto si ještě zvládám dát sprchu. Pak už jen v přiděleném karavanu ulehám do postele a s bolestí těla i duše usínám.

 

Jíja

 

Celá cesta Banátem:

Rumunsko – za českými emigranty

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..