Rumunsko – za českými emigranty

Dnes mnoho lidí odchází za lepším životem na západ. Bývalo tomu ale jinak. V 19.st. odešly stovky Čechů začít nový život do oblasti zvané Banát a zde založili několik vesnic. Právě Banát se stal hlavním cílem mé další cesty.

Banát je dnes rozdělen na tři části – rumunskou, srbskou a maďarskou. Z pohledu Čechů je tou nejdůležitější rumunská část.

Doprava

Dostat se do Banátu je snadné a levné. Jednou týdně sem jezdí autobusy RegioJetu.

Dostat se z Temešváru je už těžší. I přes to, že po Banátu jezdí autobusy i vlaky, já je využil dvakrát. Téměř nikdy totiž nejezdily tam, kam já potřeboval nebo jezdí jednou za den – brzy ráno.

Většinou vyhrálo stopování. Lidé zde turistům staví nadprůměrně. Problémem je, že na mnohých i dle map významných silnicích často téměř nejezdí auta. Občas je to způsobeno i tragickým stavem silnic, kterým se i místní raději vyhýbají. Během své cesty po Rumunsku a krátce i Srbsku jsem 31 auty nastopoval téměř 600 km. Během stopování v Rumunsku jsem neměl jedinou negativní zkušenost pominuli silnice bez aut.

I takto mohou vypadat místní silnice

Temešvár

Temešvár – hlavní město Banátu výborně reprezentuje rumunská města. Centrum města je historické a krásné, necentrum pro změnu rumunsky ošuntělé.

Po příjezdu jsem byl nemile překvapen oznámením hostelu, že udělali chybu v rezervacích a nemají pro mě místo. Poslali mě tedy do údajně druhého nejlepšího hostelu ve městě. Ten byl sice hezký a ještě více v centru, ale ubytovávající byl fakt divný.

V Temešváru zrovna probíhal Check ART Festival. Všude po centru byly reprodukce hudby, různá vystoupení atp. Nejvíce si mě získalo náměstí Piata Unirii v podvečer. Hromady mladých převlečených za klauny a mimy zde pobíhali mezi lidmi, fotili se s nimi, honili se s dětmi a dělali různé kraviny.  Do toho hrála hudba a zapadalo slunce. Ta atmosféra byla jednou z nejpříjemnějších, jakou jsem kdy zažil. Po setmění na několika náměstích probíhaly ohňové show. Tímto jediným večerem si mě Temešvár naprosto získal!

Návštěvu Temešváru začněte v informačním centru ve staré pevnosti. Zdejší pracovník mi z vlastní iniciativy věnoval asi 15 minut, kdy mi doporučoval akce ve městě, místa k návštěvě v širokém okolí, radil ohledně dopravy atp. Snad poprvé v životě na cestách mi cizí člověk jen tak dal peníze. Jen proto, že jsem se podivil, že má na stole ve skleničce kovové mince a já se do té doby setkal jen s papírovými penězi. Věnoval mi jich několik na památku.

Kromě architektonických památek mě město zaujalo i pro množství pěkných grafity.

Naopak zklamáním pro mě byl skanzen na okraji města. Domky zde postavené byly většinou cihlové, a tedy ne tak zajímavé, a především do většiny nebyl umožněn vstup. Po Skanzenech v Katowicích a Litvě jsem tak byl tímto velice zklamán.

Co tedy navštívit? Většina zajímavých budov včetně nádherného katedrálního chrámu Tři hierarchů je v oblasti tří blízkých náměstí -Piata Unirii,  Piata Victoriei a Piața Libertății . Kromě těchto náměstí si určitě udělejte i procházku po nábřeží řeky Begy. Zbude-li vám čas, navštivte pevnost Marie Terezie, kostel Biserica Sinaia či botanický park.

Pohoří Bihor

Z Temešváru jsem se autobusem a stopem vydal do pohoří Bihor. Mými cíli přitom byla Medvědí jeskyně a vodopád Evantai.

Dostat se tam není snadné. Cesta jen autobusy trvá mnoho hodin a jediné spoje jezdí brzy ráno. Já tedy půlku cesty jel autobusem a druhou půlku jsem stopoval. Už při druhém přestupu jsem poprvé narazil na problém, který mě následně provázel celý týden – silnice bez aut. Nakonec jsem potřeboval 4 stopy. Nejlepším z nich byla pracovnice organizace starající se o těžce nemocné lidi bez příbuzných. V oblasti měli několik domů, kde je ubytovávali a ona mezi domy jezdila a rozvážela léky. Do jednoho z domů mě vzala na návštěvu a na čaj. Hned se mě chytl bezzubý asi jediný anglicky mluvící dědula a jal se se mnou probírat Kafku a další spisovatele. Postupně přešel k vyprávění o množství medvědů v horách a jak si mám dávat velký pozor. Vypadal přitom fakt tajemně.

Salonta

První ráno jsem se vydal stopem z Chișcău do Padişe. Při tomto stopu jsem byl poprvé, ale zdaleka ne naposledy, konfrontován s rumunskou politickou situací, která se zdá být ještě daleko horší než ta česká. Po dostopování do úplného středu hor jsem si udělal 30 km dlouhou procházku končící zpět v Chișcău.

Rumunský venkov

Eventai

Tyhle hory jsou úplně jiné, než na jaké jsem zvyklý. Místo skalnatých divokých štítů zde najdete relativně nízké kopečky. Někdy zarostlé divokým lesem, jindy pokryté rozlehlými zelenými pastvinami se stády ovcí a krav. Kromě pár turistů v nejturističtější části jsem zde nepotkal ani živáčka.

Kemp Glăvoi

Nejvýznamnějším prvkem zde je množství jeskyní. Upřímně: ještě nikdy jsem se asi takto v horách nebál. Medvědi se bojí lidí, kam se tedy pravděpodobně schovají, aby nebyli rušeni? Do nějaké neturistické jeskyně! Co je nejhorší pohoršující okolnost při setkání s medvědem? Když nemá kudy utéct. Nyní si tedy představte, jak vstupujete do hluboké temné jeskyně uprostřed hor. Nikde ani noha. Svítíte si jen telefonem, takže vidíte maximálně na dva metry před sebe. V hlavě se vám přitom honí vzpomínky na vyprávění děduly ohledně nebezpečnosti medvědů. Vy se snažíte rychle vymýšlet, jak případnou nepříjemnost vyřešit, tak abyste maximalizovali šanci na přežití. Neustále sluchem pátráte po jakémkoliv pohybu ve tmě… Nakonec jsem nepotkal jediného medvěda. Škoda!

Nejúžasnějším místem zde je rozhodně Cetățile Ponorului. Jedná se o obří jeskyni, kterou protéká říčka a ústí do skalní propasti  To místo podle mě vůbec neodpovídá jakékoliv fyzikální logice.

U Chișcău, kde jsem bydlel jsou známé Medvědí jeskyně. Na české poměry by to byly asi obstojné jeskyně, ale po Dračí jeskyni na Mallorce jsem se celkem nudil. Nemluvě o tom, že průvodce mluvil jen Rumunsky a povolení fotit stálo skoro stejně jako samotný vstup.

Korvínův hrad

O sto kilometrů jižněji se nacházel můj další cíl – nádherný Korvínův hrad. Většina cesty vede po významné silnici spojující mnoho měst. Přesto asi třetina silnice není pokrytá asfaltem. Já až do města Deva pár kilometrů před hradem jel s postarším párem maďarských turistů.

V Devě jsem vylezl na pevnost nad městem a prohlédl si pár hezkých kostelů a autobusem dojel do Hundeboary, kde se hrad nachází. Hrad je téměř stejně tak krásný jako na fotkách. Navíc je zpřístupněný skoro celý. Byl fakt skvělý!

Ještě ten večer jsem dostopoval do města Hateg, kde jsem za 13 eur měl pro sebe nejluxusnější byt v životě.

Pohoří Banát

Herculaneum

Herculaneum bývalo významnými lázněmi. Vyvěrají zde horké léčivé a dost smradlavé prameny. Já do jednoho takového strčil ruku a málem jsem se opařil. Dnes je většina budov opuštěná. Pár hotelů ale stále funguje a dá se sem tedy přijet léčit. Zajímavé jsou přírodní bazénky s léčivou vodou vyvěrající v korytě říčky.

Šumice

Ten den byla mým cílem první česká vesnice – Šumice. Do té jsem se dostal dvěma stopy. Zde jsem bydlel u poslední stále aktivně ubytovávající místní – paní Amálka. Od prvního momentu, co jsem dorazil mi neuvěřitelně podstrojovala. Večeře i snídaně byly tak obrovské, že se nadaly sníst. Byly výborné! Dům paní Amálky byl přesně takový, jaký jsem očekával. Plný květin, bez internetu, se suchým záchodem, studenou vodou a obrovskými peřinami na posteli. Ve vesnici je naprostý klid. Zbylo tu už jen pár místních, kteří se mezi sebou všichni znají. Okolo jsou jen pole a louky. Upřímně tu není moc co dělat, ale ten klid je úžasný.

Aninské Hory

Druhý den ráno jsem se tedy vybaven několika buchtami vydal pěšky do vesnice Putna odkud jsem se snažil dostopovat k vodopádu Izvorul Bigăr. To se mi povedlo až dvojstopem na hlavní silnici. Vodopád je to hezký, především pak dost neobvyklý.

Od vodopádu jsem se vydal k jezírku Modré Oko (Ochiul Beiului). Potřeboval jsem na to 3 stopy a mnoho kilometrů chůze z vesnice Ilidia.

Kudlanku jsem v Rumunsku opravdu nečekal

Jezírko je nádherně modré. Říčka, která ho napájí také vytváří velice zajímavé útvary. Asi kilometr za jezírkem se nachází 2 vodopády. Když je dostatek vody, musí být naprosto úchvatné. Voda zde totiž nestéká klasicky po skále, nýbrž po visícím mechu, podobně jako u vodopádu Izvorul Bigăr, jen tyto jsou několikanásobně vyšší. Bohužel já měl spodní vodopád úplně bez vody a horní tekl jen minimálně.

V okolí není žádné levné ubytování. Zkusil jsem tedy netradiční trik. S rezervací ubytování jsem čekal až do večera. Když jsem se blížil k Sasca Montană, tak jsem koukl, kteří ubytovatelé mají nejvíce volných míst a těm jsem zavolal, že vidím, že mají neudatelně volno, ale že pro mě je to příliš a že nechci sám platit za pokoj pro dva tolik peněz a zda jsou schopni poskytnout nějakou slevu. Nakonec jsem takto bydlel za 30 € v ubytování za 54 €.

Rumunské peklo

Další den byl jedním z nejhorších v mém cestovatelském životě.  Byl tak hrozný, až jsem se o něm rozhodl napsat samostatný článek. Ten najdete zde.  Během tohoto dne jsem se neúspěšně pokusil dostat do další české vesničky Svatá Helena, Místo toho jsem nakonec skončil v srbském Bela Crkva v kempu.

Kruscica

Druhý den jsem vstal v rozumný čas, protože jsem chtěl navštívit českou vesnici Kruščica a musel jsem dostopovat zpět do Temešváru odkud jsem následující den odjížděl domů. Chtěl jsem využít k půjčení nabídnutého kola. Ujel jsem na něm jen pár metrů, než se odporoučelo do propadliště dějin. Nakonec jsem tedy musel zase stopovat. Ten den to začalo dobře.

Spolucestující

Nebyl jsem daleko od ČR

Druhý stop byl sice trochu horší, ale za hodinku jsem byl v Kruščici. Po cestě jsem si konečně koupil jídlo – fakt hnusný tvarohovec. Kruščica je ve skutečnosti spíše smíšená vesnice, kde dnes jsou Češi v menšině. Mnoho stop po Češích jsem tu tak nenašel a zklamán jsem se vydal zpět do kempu. Těsně za vesnicí jsem objevil ty nejchutnější jablka, jaká jsem kdy jedl. Nechápu, že je tam nechávali prostě padat na zem a nečesali je. Nejsem si ale jistý, zda mi tak nechutnala kvůli onomu předešlému dvojdennímu hladovění.

 

Cesta do Temešvaru

Dostopovat do Vrsacu už bylo trochu těžší. První stop byl rychlý. Druhý už mi ale umožnil přečíst několik stránek v knížce, než mi konečně někdo zastavil. Ve Vrsacu bylo zrovna vinobraní. To se mi hodilo. Nakoupil jsem si nějaké to vínko a jídlo, prohlédl si město, došel do továrny na čokoládu, kde jsem si nakoupil hromadu čokolády a jal se stopovat zpět do Rumunska.

I takto vypadá Srbsko

Zde se ke mně přifařil nechutně vypadající spolustopař, kterému jsem se rozhodl raději ujít. K mé zlosti mu nakonec zastavil náklaďák dříve než mě a já tak musel absolvovat další dlouhé stopování. Nakonec se mi podařilo stopnout z vinobraní jedoucí rumunskou rodinku, která mě dovezla až 20 km před Temešvár. Tam se mi podařil jiný zvláštní kousek. Při stopu ve městě jsem šel okolo místní ženy, která taky chtěla do Temešváru dostopovat a protože ji hned nějaký chlap zastavil, tak mě přizvala do toho samého auta.  Zjevně to ale nebyla klasická stopařka. Očekávala, že řidiči budeme platit. Nakonec nic nechtěl, takže mi nezkazil dobrý pocit.

Do hostelu v Temešváru jsem už pak do razil bez větších problémů. Hádejte ale co. Tušíte? Ano, i v tomto hostelu udělali chybu v rezervacích a neubytovali mě. Vyrazil jsem tedy jinam. Hlavně jsem nechtěl do toho samého, co minule. Ten ubytovatel mi přišel vážně divný a nepříjemný. Hostel, který jsem si vybral bylo téměř nemožné najít, i když byl přímo v centru. Když jsem se dovolal alespoň na telefon, tak jsem musel čekat asi čtvrt hodiny, než někdo dorazil, kdo mě ubytuje. A hádejte, kdo to byl! Ano, zase ten nepříjemný chlápek z hostelu z první noci. A byl ještě nepříjemnější a divnější než minule. Alespoň že po ubytování mě zmizel a objevil se zase až večer.

Shrnutí

Rumunsko je země zvláštních kontrastů. Města s krásnými historickými centry a okraji podobajícími se spíše slamům. Krásná příroda bez infrastruktury, která by do ní dovezla turisty. Lidé ochotní brát stopaře a najet si kvůli nim mnoho kilometrů, ale často tak malý provoz na silnicích, že člověk stejně může čekat na zastavení hodiny…. Až na onen krizový den jsem si cestu náramně užil. Opakovat bych ji sice už nechtěl, ale dobrodruhům, pro které je i cesta cíl, ji rozhodně doporučuji.

 

Jíja

 

Podobná dobrodružství:

Makedonské dobrodružství

Megatrip 2018 – jihovýchodní Asie

Maroko – cesta plná zážitků

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..