Jáva - Ostrov mnoha jazyků a nej
Nejdelší Indonéský ostrov, největší chrámy, nejvíce obyvatel, největší města…
Na Jávu jsme měli pouhý týden a museli jsme se přitom dostat z úplného jihu až na sever do hlavního města Indonésie – Jakarty. Byl to těžký úkol, ale zvládli jsme ho.
Návrat autentičnosti
Po turistickém Bali jsme se těšili na klid od turistů. Toho Jáva nabízí skutečně hodně. Hned v prvním velkém městě – Banyuwangi jsme nepotkali jediného turistu. Místní neuměli anglicky, ale mnoho z nich nás na ulici zvědavě pozorovalo, či dokonce zdravilo.
V Banyuwangi mají úžasnou tradici každovečerních představení místních dětských sborů v jednom z parků. Některé skupiny tančí, jiné děti zpívají… Při naší návštěvě jsme ale paradoxně byli za největší atrakci my. Nejenom že diváci koukali více na nás než na účinkující děti, nýbrž se dokonce jeden sbor přišel s námi vyfotit.
Hvězdy s hvězdami
Doprava
Jáva je jediný ostrov, na kterém najdete železnici. Na vlak dokonce funguje kupování lístků online. Moc ale nejásejte. Vlaky jezdí maximálně párkrát za den a lístky jsou mnohdy několik dní dopředu vyprodané. My jsme kvůli vyprodání lístků museli jet mnoho set kilometrů nasardinkovaní v autobuse.
Odměnou za úspěšnou koupi lístku vám bude vlak, kde víte, že si sednete a mnohé vlaky jsou i docela luxusní včetně klimatizace a zásuvek.
Pro cestování v okolí měst je samozřejmě nejlepší skútr. My si vždy půjčovali skútr na pár dní v jednotlivých městech.
Mezi městy využijete i autobusovou dopravu. Ta je bohužel roztříštěná a jen těžko se hledá.
Stejně jako v celé Indonésii využijete i Uberu podobné služby Grab a Gojek.
Banyuwangi
Relativně malé město kousek od přístavu s trajekty na Bali. Kromě obrovské mešity a již zmíněných vystoupení v něm moc nenajdete. Za to zde panuje zajímavá klidná atmosféra. V okolí je ale několik dalších zajímavých míst. Najdete tu vodopád, želví farmu a farmu s minižraloky a možnosti šnorchlování. Všechno je to ale oproti Bali a Lomboku takové nějaké menší a nudnější.
Co ale ostatní ostrovy nemají, jsou hora Mt. Ijen a personál hostelu Mango Tree Guest House. Sice až na majitele neumí anglicky, ale vynahrazují to svou ochotou. Nejprve nám na celý den půjčili zdarma skútr, pak nám zařídili, pravděpodobně levněji, výstup na Mt. Ijen a nakonec jeden bezva chlápek s námi projezdil celé město kvůli obědu, nádraží a autobusáku, dokud si nebyl jistý, že jsme úspěšně nasedli do spoje do Yogakarty.
Mt. Ijen
Zcela jedinečná hora. Stále aktivní sopka nabízející nevšední podívanou ve formě tzv. modrého ohně – hořící síry.
Jak už je v Indonésii zvykem, na horu se chodí na východ slunce a to s průvodcem. Zde má ale daleko větší smysl než na Balijském Mt. Baturu. Nejprve vás totiž vyvezou dodávkou do tábora pouhých asi 200 m pod vrcholem, kde vás spojí s ostatními turisty, přiřadí průvodce a rozdají svítilny a plynové masky. Ty jsou potřeba kvůli jedovatým sirným výparům, které v některých částech sopky jsou. Následně se jde hromadně nahoru na okraj kráteru, odkud se sestupuje do kráteru k místu, kde se dodnes ručně těží síra. Po cestě přitom musíte uhýbat horníkům vynášejícím těžké nádoby s vytěženou sírou z kráteru nahoru k cestě od okraje kráteru. V kráteru poté sledujete modré plameny hořící síry či horníky těžící sirnou rudu.
Davy turistů sestupujících do kráteru
Vnitřek kráteru těsně před svítáním
Bez ochrany riskujete zdraví
Před východem slunce jsme už samostatně vystoupali na vyšší východní okraj kráteru, kde byl úžasný výhled jak na východ slunce, tak okolní krajinu. Krajina na tomto místě je sama o sobě unikátní a naprosto úžasná. Rozhodně to je jedno z nejkrásnějších míst, na kterém jsme byli.
Cesta do Yogakarty
Dostat se do asi 800 km vzdálené Yogakarty je teoreticky snadné. Koupíte si lístek na vlak a s jediným přestupem jste tam. Prakticky je to ale daleko těžší. Už den před odjezdem byly online jízdenky vyprodané. Ubytovatel nás ale ujistil, že na přepážce budou k dispozici. Jiný z hostitelů nám vnutil odvoz autem i se zastávkou na oběd. Jenže na nádraží nám jen potvrdili, že už lístky prostě nejsou a že nejsou České dráhy, aby plnili vlak až po záchody. Dokonce ani náš průvodce je neukecal, i když se hodně snažil. Co teď? Další vlak jel až další den a už takhle jsme v Banyuwangi strávili o den déle, než jsme chtěli. Tak že tedy pojedeme autobusem. K našemu štěstí jsme měli průvodce s autem a zrovna z autobusáku odjížděl přímý autobus do Yogakarty. Cesta sice trvala o asi 3 hodiny déle, pohodlí bylo otřesné, protože autobus se nebáli narvat až po střechu, ale po celonoční jízdě jsme úspěšně dorazili do cíle.
Poprvé v životě v autobuse s třemi sedačkami vedle sebe a kuřáckou zadní řadou
Yogakarta
Yogakarta je asi druhé nejlepší město na Jávě (po Surakartě). Je totiž +- uprostřed ostrova a v okolí je obrovské množství zajímavostí. I město samo o sobě poskytuje program možná i na pár dní. Rozhodně navštivte palác a lázně.
Sultánovy lázně
Sultánův palác
Večer vyrazte na náměstí Alun Alun. Nám vyrazilo dech. Dal bych sem fotku nebo video, ale nechci vám zkazit překvapení. Takže to negooglete, je to fakt cool!
Město je známé i pro batikování oblečení a obrazů. To my ale moc nedocenili.
Při vícedenním pobytu se rozhodně vyplatí půjčit si skútr. Město je to totiž obrovské.
Borobudur
35 km severozápadně od Yogakarty se nachází jedna ze dvou nejslavnějších indonéských památek – největší buddhistický chrám světa – Borobudur. Ten je nejnavštěvovanější a také nejdražší památkou na Jávě. Na vstup si připravte asi 600 Kč nebo raději rovnou 800 Kč pro multtiticket i pro chrám Prambanan. Rozhodně se zde vyplatí mít s sebou ISIC. Já ho samozřejmě neměl, protože všude jinde v Indonésii je vám k ničemu.
Chrám je to vskutku nádherný, ale nejet k němu přes celou zeměkouli, tak bych tolik rozhodně nezaplatil. V okolí chrámu si můžete projít parky, muzea či posvačit u výběhu slonů.
Cestou zpátky nám jel skútr tak nějak divně. Měli jsme totiž prázdné zadní kolo. Co teď? Neděle večer někde na vesnici…. Prvního člověka, kterého jsme potkali jsme se zeptali na autoservis, ten nám zavolal mladého klučinu, který dělal vedoucího na skautském táboře, před kterým jsme my zastavili. Ten na chvíli odběhl do domku vedle tábora, vrátil se a už táhl skútr k dědulovi z domku, který se ihned pustil do opravy. Během čekání až zatuhne lepidlo nás skaut vzal do tábora a seznámil s kamarády. Vyprávěl nám o skautství v Indonésii a o vesnicích, kam se Indonésané jezdí učit anglicky, což byl i jeho sen. My jim zase popovídali o našich životech. Škoda, že jsme si zrovna zapomněli naše vděčnostznázorňující lázeňské oplatky. Za opravu jsme dali asi 15 Kč a nakonec úspěšně dojeli domů.
Prambanan
20 km severovýchodně od Yogakarty se nachází největší hinduistický komplex v Indonésii. Platí o něm všechno, co jsem psal o Borobuduru, jen je o asi 100 Kč levnější a místo slonů tu mají daňky a kasuára.
Zajímavostí bylo, že jsme zde potkali průvodce, který prý po chrámu provázel i Václava Klause.
Gunung Merapi
20 km severně od Yogakarty se nachází sopka Gunung Merapi. Na jejích svazích najdete jeskyně a vodopády. Pravděpodobně se tak jedná o krásné místo k procházkám. Bohužel zde o víkendu chtějí od turistů asi 450 Kč za vstup do lesa. To jsme v tu chvíli ani neměli a stejně bychom jim to nedali. Místo toho jsme se tedy vydali do vtipného komplexu Lost World Castle, který není ničím jiným než tradičním fotomístem pro místní, kam se jezdí fotit s atrapami z různých známých filmů (Jurský park, Pán Prstenů… dokonce zde měli i nějakého Šemíka).
Důležitější ale je, že po cestě jsme zcela náhodou narazili na „muzeum“ výbuchu sopky z roku 1930 nebo 1994. Jedná se o zbytky vesnice zničené výbuchem. Zůstali tak zde zdi a hlavně další neroztavené věci – motorky, nádobí ale i kostra krávy. Celé je to doplněné fotografiemi katastrofy a popisky. Vstup je zdarma a nedoporučuji ho slabým povahám.
Cesta do Jakarty
Indonésii jsme opouštěli z Jakarty. Ta je ale dalších 800 km od Yogakarty. Tentokrát se nám naštěstí podařilo koupit včas lístky na přímý noční vlak. Že zde vlaky nejsou nijak tragické jsme už slyšeli, i tak nás ale kvalita vlaku překvapila – čistý, nepřeplněný, klimatizovaný a se zásuvkami… Co bychom za to na některých trasách v ČR dali…
V Jakartě jsme ještě navštívili park- náměstí Merdeka, kam chodí běhat vojenské nebo policejní oddíly, největší mešitu v Indonésii a proti ní stojící kostel.
Shrnutí
Bohužel jsem za onen týden na Jávě více věcí nestihli, než stihli. Ostrov jsme proletěli jako turisté, ne cestovatelé. Navštívili jsme úchvatné historické památky. Ale asi se sem budeme muset vydat znovu – za lidmi a za přírodou. To jsou totiž největší poklady tohoto ostrova.
Jíja
V článku se často hovoří o Bali:
Další články z cesty po jihovýchodní Asii:
Comments ()